How can you like me? / l.s ✓

~Chapter10~

jak jsem slíbila, že přidám víc v kratší době za ty prázdniny... tak tady to je!… doufám že se bude líbit :]]

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ráno se Harry probudil jako první. Louis ho ze spánku objímal., úsměv na polootevřených rtech. Harry se tiskl k jeho horkému, spánkem vláčnému tělu a cítil bezpečí, které marně hledal již několik let. Potom se zamračil.

Nejsou v jeho pokoji. Není už tím malým chlapcem, kterého k sobě tehdy v noci Louis tiskl a snažil se ho utišit v jeho zármutku.

Polekaně se vyprostil z jeho sevření a zadýchaně se posadil.

Nepamatoval si, kdy se k němu naposledy dostal tak blízko.

Najednou si uvědomil čísi upřený pohled. Znehybněl a krev mu v těle ztuhla hrůzou. Bál se ohlédnout. Bál se podívat do očí, které ho odsoudí a zavrhnou. Bože, jak moc se toho bál…

Trvalo věčnost, než zvedl hlavu a rozhlédl se po pokoji. V rohu u dveří, je tiše pozoroval Robin. Zrovna on!

V jeho očích viděl odraz své viny i doznání. Co ví, a co všechno ještě tuší?

Vyskočil z postele, a co nejrychleji za sebou zavřel dveře. Vběhl do koupelny celý zadýchaný. Nestihl za sebou ani zamknout. Dveře se nesmlouvavě otevřely a Robin tam vtrhl za ním, nehledě na žádné soukromí.

Zavřel za sebou, a zamkl. „Zahráváte si s ohněm, víš to?“ zaútočil.

„Ty nevíš…“ namítl Harry ale nenechal ho domluvit.

„Co nevím, to si můžu lehce domyslet. Dneska ráno jsem viděl dost, abych z toho neměl radost. Jak už to došlo daleko?“

„Nijak!“ odsekl, vystrašený a zároveň pobouřený. „Co si myslíš ty…ty…“ došla mu slova i odvaha.

„Já?“ opičil se Rob. „Co já?“

„Hleď si svého!“

„To právě že dělám,“ ujistil ho ponuře. „Jsi můj bratr, a on je taky můj bratr. Když už nemá rozum Louis, měl bys ho mít ty. I když jsi mladší,  a vůbec praštěný…“

I přes všechen vztek se museli pousmát. „Nic špatného se nestalo.“ snažil se ho uklidnit Harry. A stalo se vůbec? Co se vůbec stalo?

Namlouvám to jemu, nebo se snažím něco namluvit sobě?

Znejistěl a Hazz to na něm poznal. Takže nic neví. Jen hádá.

„Objímal tě,“ namítl, ještě se nechtěl vzdát a zároveň doufal, že se mýlí. Že to není tak jak si myslí. Že jde o hloupý omyl, kterému se nakonec všichni tři zasmějí.

„Kdybys nebyl tak zatraceně protivný, tak bys mě namísto těch opovržlivých pohledů, kterými mě pronásleduješ, co pamatuju, taky mohl někdy obejmout!“

Robin na něj zíral mírně v šoku. Takového ho neznal. Zřídka kdy mluvil déle než pár slov. Zřídka kdy mluvil s ním.

„Vidíš něco, co není…“ ještě Harry dodal. „Potřebuju ho. Potřebuju cítit, že o mě někdo stojí. Máma je mrtvá, táta o mě už od té doby nikdy nestál…“

Táta…Táta, který Harrymu nedokázal odpustit.

To kvůli němu, kvůli malému Harrymu šla tehdy maminka do města.

Claire snědla všechny jahody… Já chci taky jahody maminko…

Robin se na něj díval, a najednou ho chápal. Nesměle přistoupil blíž a připadal si nesmírně hloupě, když napřáhl své neohrabané ruce, aby ho objal.

Proběhlo to rychle, uspěchaně ho k sobě přitiskl a téměř vzápětí  ho pustil, vylekaný přemírou citů, které se v něm mlely a z panovačného, sebejistého kluka udělaly rázem nejistotou prostoupeného mladého chlapce.

„Nemůžeš za to.“ prohlásil přesvědčivě. „Nikdo za to nemůže.“

Harry smutně zakroutil hlavou. „Já ano…“

Robin chtěl něco namítnout, ale klika ode dveří se zhoupla a někdo netrpělivě zabušil. Bušení přestalo a klika opět cvakla, tam a zpátky a ještě jednou, tam a zpátky.

Rob zaklel, přistoupil ke dveřím a odemknul. Dovnitř vpadl Alex a při pohledu na Harryho, kterého tu nečekal vykulil oči. „Co tu vyvádíte?“ vyklouzlo mu udiveně. „Intimní chvilka poezie nebo tak něco?“ zavtipkoval.

„Tak něco,“ utrousil otráveně Robin a vypochodoval z koupelny. Harry se podíval na Alexe s lehkým ruměncem ve tváři. „Mohl bys ještě chvilku vydržet?“ zeptal se ho. „Budu hned hotový.“

„Jasně Hazz, pro tebe cokoliv.“

Vyklouzl na chodbu a slyšel, jak se klíč znovu otočil v zámku.

Představoval si Harryho, jak se svléká a když za pár vteřin uslyšel téct vodu, zrudnul nad tím, o čem uvažuje. Zatřepal hlavou a odešel.

Andrea pod oknem pořád ještě spala, takže ji nakonec Robin nešetrně probral tím, že z ní stáhl přikrývku.

Když ospale otevřela oči a uvědomila si, že tam leží jen v kalhotkách a tričku a on na ni nestoudně a pobaveně zírá, vztekle vyskočila na nohy a rázem se probrala z ospalé malátnosti.

„Ty kreténe!“ zaječela, „Co si to dovoluješ?“

„Zpravidla to, co si nikdo jiný nedovolí,“ připustí. „Koukej sebou hejbnout, už se čeká jen na tebe.“

Vrhla se na něj, aby mu dala za vyučenou. Nečekal to, takže se i s ní svalil na zem, a praštil se do zad.

„Ty káčo jedna pitomá!“ zařval nepříčetně. „Vždyť mě zabiješ!“

„To mě jen potěší.“ připustila a začala do něj bušit.

Jak se sklonila, chytil ji rukama za obě paže a převalil ji pod sebe.

„Tak co ještě si chceš hrát?“

„Okamžitě mě pusť!“ vykřikla popuzeně. „Slyšíš?“

„Nejdřív odpros kočičko.“

„Nikdy!“

„Mě se sedí dobře. Uvidíme, koho to dřív přestane bavit.“

Z koupelny vyšla Claire, která se stihla mezitím vystřídat s Harrym. „Nechte toho.“ napomenula je.

„Ostatní už šli?“

Rob se  udiveně rozhlédl. „Hmm… Nejspíš jo. Ani jsem si nevšiml.“

V mžiku byl na nohách a za sebou hned vytáhl i Andreu. „Ale neboj, já nezapomínám. A s tebou,“ ukázal prstem na Claire. „Mám taky nevyřízené účty.“

„Nojo ty mstiteli.“ odvětila Claire. „A teď už koukej vypadnout, ať se Andy může obléct.“

„To může i tak ne?“ neodolal, aby Andreu opět nenamíchl. „Mě to nevadí.“

Andrea se zlostně zašklebila. „Ale mě jo!“

„I tak jsem viděl dost,“ dodal na odchodu a bláznivě se rozchechtal, když se urychleně musel shýbnout, aby unikl před letícím polštářem.

„…hezkých věcí, chtěl jsem říct.“ řekl těsně před tím, než se za ním dveře zavřely.