How can you like me? / l.s ✓

~Chapter8~

„Běž Alexi za ostatními, přivedu ho.“
Louis šel naproti Alexovi s Harrym a když viděl Harryho tvář, ihned pochopil, co se stalo. Viděl to už tolikrát, tolikrát mu umíral před očima, že si myslel, že už to příště nesnese. Ale pak to přešlo. Louis posbíral síly a byl připraven čelit tomu zas. Znovu a znovu, tak dlouho dokud bude potřeba.
Našel Harryho zkrouceného u stromu, dost daleko, aby ho nikdo nezahlédl a neslyšel. Klekl si k němu do trávy a objal ho.
„Jsem s tebou, Hazz. Jsem tady.“
„Já jsem nechtěl,“ šeptal a tiskl se ke staršímu bratrovi. „Ať se vrátí! Prosím tě, ať se ke mně vrátí…“
Louis si nevšímal jeho zašpiněného oblečení a tváře, škrábanců ani odřenin.  Jen ho držel v náručí, kolíbal ho a líbal do vlasů.
„Psst. Tiše. Už je to v pořádku. Jsem s tebou.“
A pak, dřív než si stihl uvědomit, co dělá, ho líbal na rty. Zprvu váhavě, s nesmělou bázní, a když se Harry nebránil, když se mu zdálo,  že se rozpačitě poddává, vášnivě, s naléhavostí šíleného zoufalství, polibek prohloubil. Harry udiveně pootevřel rty a oči se mu zvětšily překvapením nad nenadálým útokem Louisových rtů.
Vnikl do Harryho úst jazykem, přitáhl si ho blíž k sobě a tiskl ho tak, jakoby ho už nikdy nemínil pustit.  Harry polekaně oči zavřel a pokusil se odtáhnout, ale Louis mu to nedovolil. Šílenství mu zatemnilo mozek. Cítil jen bezbřehou, nepojmenovatelnou úzkost a touhu, která nesměla být naplněna. Líbal ho jako šílenec, jímž se v tom okamžiku doopravdy stal.
Nevěděl, jak dlouho to trvalo, ale když konečně přestal a pustil Harryho, oba se třásli, a vyhýbali se pohledem.
Louis nevěděl, jak se mu ještě kdy bude moct podívat do očí. A Harry měl nejspíš stejný problém. Ale přes všechny rozpaky, které cítili, si nepřáli, aby se to nestalo. Napětí posledních týdnů, ba měsíců, jakoby z Louise opadlo. Cítil krásné teplo, které se mu rozlévalo po celém těle, a tiché  štěstí.
Vstal a opatrně napřáhl dlaň k mladšímu chlapci. Vložil do ní svou a taky se postavil.
„Měli bychom jít,“ pronesl tiše Louis. „Čekají nás.“
Harry neodpověděl, ale přidal se k němu, když vykročil nazpátek. Cestou se nedbale pustili, a když došli k ostatním, vypadali jako jindy. Bratr s bratrem, které k sobě váže podivné, prokleté tajemství.
„Co se stalo?“ zeptal se Eric, který tomu jako cizinec nerozuměl.
Claire a Robinovi stačil jediný pohled na ty dva, aby věděli, kolik uhodilo. Andrea s Alexem toho sice nevěděli tolik, co oni, ale už si zvykli na občasné, zdánlivě nepochopitelné výkyvy Harryho nálad i to, že v takových chvílích se k němu směl přiblížit jen Louis. Nikdy se nevyptávali, proč to tak je. Bylo snažší nevědět.
„Už je to v pořádku,“ řekl Louis to, co obvykle říkával. A Harry se slabě usmál.
Během cesty k chatce nepromluvili ani slovo.

xx

Tentokrát se prvně najedli a pak se až postupně vystřídali v koupelně. Harry přišel na řadu jako poslední. Čekal, až ostatní budou hotoví, a on se zavře uvnitř a přestane na sobě cítit jejich podezřívavé, pronikavé a starostlivé pohledy. Když na něj konečně přišla řada, s úlevou vklouzl do koupelny a opřel se zády o dveře.
Zatím se vyhýbal myšlenkám na to, co se vlastně v lesu stalo. Proč to Louis udělal? Všechno zkazil…
Pomalu přešel k zrcadlu a stoupl si před něj. Díval se na svou tvář, zdánlivě netečnou, ale přitom rozervanou a hluboce zasaženou rozporuplnými pocity. Zmatek rozdělil jeho duši na dvě části. Ta jedna toužila, aby se to vrátilo a ta druhá, aby se to nikdy nestalo. Netušil, která polovina jeho duše je ta správná. Kterou má poslouchat a proti které bojovat.
Věděl, že to co se stalo, se nikdo nesmí dozvědět.
Díval se na své rty a zčervenal. Přejel si lehce prstem přes pootevřené rty, jako by chtěl znovu přivolat ten pocit, kdy ho Louis líbal. Zavřel oři a dotýkal se rtů znovu a znovu. Nakonec sebou vyděšeně cukl.
Proboha, co to dělá?
Urychleně vlezl do sprchy a v co nejkratším možné době se vysprchoval. Když vycházel ze dveří vrazil do Claire.
„Promiň,“ vysoukal ze sebe a sklopil oči. Měl pocit, že když to neudělá, Claire tam uvidí všechno, co se pokoušel utajit před ostatními. A nejen před ostatními. I před sebou.
„To nic,“ ujistila ho. „Jsi v pořádku?“
Harryho už to věčné vyptávání unavovalo. Jistě že nebyl v pořádku! Nikdy nebyl a nikdy nebude… Jak se mohli pořád tak hloupě ptát. Copak nikdo z nich neviděl, jak ho to ničí? To předstírání a hraní si na ‚všechno je v pořádku‘… když v pořádku nebylo vlastně vůbec nic.
Asi i proto odsekl. „Ne. Nejsem! Ale to ty, bys měla vědět.“
Claire rozevřela doširoka své namalované oči. Zamrkala úžasem a bolestí a pak je zavřela.
Když je opět otevřela, rozprostíral se v nich jen čistý klid a porozumění. „Vždyť já to vím Hazz,“ přitakala unaveně. „Celé ty roky to vím…“
Už ve chvíli, kdy ta hrozná slova vypustil, si Harry uvědomil, že je vůbec říct nechtěl. „Claire..“
„To nic…“ opakovala Claire a jen její zraněné oči dokazovaly, že je všechno jinak. „Jednou to přejde. Uvidíš.“
Kdy?

____________________________________________________________________
Moc děkuju za hvězdičky, moc mě potěšily! :3 Doufám, že se alespoň trošku líbilo:))