How can you like me? / l.s ✓

~Chapter15~

Hola hou jsem tu :)) doufám že se bude líbit
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Harry potichu a zamyšleně vešel do pokoje a chtěl nepozorovaně vklouznout do své postele. Podíval se na postel pod oknem, kde spala Andrea a… Robin. 
Claire neviděl.

Robin?

Robin a Andrea?

No tohle…

Vypadali ale náramně spokojeně. A šťastně.

Až ho to zabolelo.

Mezitím Claire  vtrhla do pokoje a pokřikovala: „Tramtadadá…“ a házela kolem sebe listím, které bůhví kde nasbírala. „Vstáváme chátro! Budíček! Venku je krásně, svítí sluníčko a já jsem šťastná jako blecha v kožichu tvé kočky, Andreo…“

Nechápavě se zastavila nad postelí a zírala na ty dva.

„Teda…“ polkla nakonec a dál na ně nehnutě zírala.

„Teda-co?“ zeptal se vyzívavě už plně probuzený Robin.

„No…asi nic,“ přiznala. „Jen jsem si myslela, že… Andrea není tvůj typ.“

Robin se zamračil. Hlavou mu bleskly všechny vzpomínky na holky, které prošly jeho rukama- a jeho postelí. Nepovažoval se za svatého, nicméně najednou si přál, aby všechny jeho hříchy zůstaly v minulosti, bezpečně pohřbené a zapomenuté.

„To je snad moje věc, nemyslíš? Radši najdi Louise… a Harryho.“

Claire se rozhlédla a spatřila Harryho, jak je pozoruje ze svého místa.

„Harryho hledat nemusím. A Louis se nejspíš sprchuje, slyšela jsem téct vodu v koupelně.“

„Tak se alespoň obrať ty nedovtipná!“ došla mu trpělivost. „Ať se Andy může obléct.“

Claire si znenadání rozpomněla na rozhovor z předchozího rána. Přišlo jí zábavné ho dráždit. „Obléct se může i tak, ne?“ zopakovala jeho slova. „Mně to nevadí.“

Jak předpokládala, vytočilo ho to. „Ale mě jo!“ zařval vztekle.

„To je povyku pro nic,“ podotkla klidně, obrátila se, a sedla si k Harrymu na postel.
„Co se tu dělo?“ zeptala se ho.

Hary rozpačitě hodil pohledem po Robinovi a Andree. „Nevím,“ připustil za chvíli. „Spal jsem.“

„Tady?“ zeptala se nevině Claire, kterou ani nenapadlo, že spala jinde. Měla pro svou otázku jiný důvod.

Harry opět zatěkal pohledem po pokoji. Robin si ho upřeně prohlížel. On to ví! Ví že tu nebyl… Ale něco v jeho očích mu napovědělo, že o to mu nejde.

„No…jo.“

Potom Claire znenadání změnila téma. Vyprávěla, jak je venku krásně, že v noci byl úplněk a… Harry ji poslouchal jen na půl ucha. Andrea se rychle oblékla a Robin se nedbale přemístil na své místo. Lehkým kopnutím vzbudil Alexe, který se probudil celý rozmlácený.

„Ježíš,“ zaúpěl právě Alex. „Moje hlava!“

„Co je s ní?“ opáčila výborně naložená Claire. „Už ti chce konečně upadnout?“

Alex se pomalu zvedl na pojednou vratké nohy a ploužil se do koupelny. Ve dveřích se střetl s Louisem, který zachmuřeně vcházel dovnitř.

„Co je?“ zeptal se s pochopením. „Hlava?“

„Někdo mi ji nejspíš vyměnil.“ Přiznal zahanbeně Alex. „Ty, Claire, nemohl bych tu dnes zůstat?“

„Tak to ne kamaráde, kdo chce pít, musí počítat s následky. Hajdy do práce.“

„Claire!“

Lhostejně pohodila hlavou a pokrčila rameny. „Všichni musíme platit za svoje chyby.“

Louis na ní na pár okamžiků setrval pátrajícím pohledem. Co tím myslela?
Zadíval se na Harryho a potom znovu na Claire. Sám měl pocit, že jeho hlava exploduje.
On platil. A těžce. Platil svým životem, svým soukromím, svými hříchy, které zatím dobře ukrýval ve svém srdci. Krátce ulpěl pohledem na Andree. S Harrym se už ve školce stali nejlepšími kamarády. Věděla něco ona? Svěřovali se jeden druhému se všemi svými požitky a hořkými tajemstvími?
To už bylo pozdě, aby nad tím přemýšlel.
Bylo pozdě… na všechno.

xx

U snídaně panovala rozporuplná nálada. Na jedné straně zářivé štěstí (Claire, Robin a Andrea), na té druhé ponuré myšlenky a touha nebýt (Louis, Harry a Alex).

Robin si nemohl odpustit, aby se Andrey co chvíli nějak nedotýkal.

Claire po celou dobu snídaně zamlkle mlčela, ale oči jí jiskřily tajnými vzpomínkami.

Alex tiše sténal. Jakýkoliv pohyb ho přiměl přivřít oči trýznivou bolestí.

„Bože , Claire,“ obrátil se na ni. „Když už mě chceš nechat umřít, dej mi aspoň nějaké anestetikum, ať to tolik nebolí!“

„Nic nevydržíš, tu máš.“ Ušklíbla se a podala mu ibalginovou tabletku, kterou měla u sebe v batůžku.

Lačně se po prášku vrhl. Louis natáhl ruku taky. „Dej mi taky jeden,“ požádal ji. Udiveně na něj pohlédla.

„Ty taky? Vy jste teda včera museli  vypadat, škoda že jsem to neviděla. Ještě nějaký pán na holení? Nic? Co ty Robine?“

„Já se opíjel polibky,“ prohlásil, Andrea po jeho boku prudce zrudla a vzápětí ho kopla pod stolem do nohy.

„Ach tak,“ rty Claire se zvlnily do shovívavého úsměvu.

xx

Den se příšerně vlekl. Jestli to bylo tím, že nikomu nebylo do smíchu a půlka z nich přemýšlela o tom, kam by se mohli zašít, a v tichu a soukromí si lízat rány, to netušili. Ale když se po obědě, který utekl na rozdíl od dopoledne jako nic, vraceli zpátky do lesa, každý se už viděl v posteli.

Večer byl ale ještě daleko.

Alex proklínal svoji smůlu, protože než se stihl vzpamatovat, vrazil mu do ruky Louis pilu a donutil ho spolupracovat.

Harry se pustil do čištění studánky, kterou objevil v dostatečné vzdálenosti od ostatních. Toužil po klidu. Potřeboval si utřídit myšlenky a všechny znepokojivé náznaky. Den před tím se klidu vyhýbal, ale najednou neprahl po ničem jiném.

Co věděl Louis a on ne? A jak do toho zapadá Claire? A maminka, která je už víc jak deset let mrtvá? Nepokoj se mu rozlil po celém těle a měl pocit, že než skončí týden a on se bude moct vrátit domů, aby mohl začít pátrat v maminčině pokoji, zblázní se z toho strašného pocitu, že je něco špatně.

Něco, co podvědomě tušil vždycky, když se někdy na něj některý z těch tří podíval. Se zvláštní shovívavostí a smutkem, který se hluboce odrážel hlavně v maminčiných očích.

Vzpomínky… Proč si jenom nemohl vzpomenout, kdy se máma tolik změnila? Vždycky si myslel, že tehdy, když k nim přišla Claire. Ale Claire s nimi začala žít v době, kdy se sám Harry narodil. Nemohl si přece pamatovat změnu v maminčině chování, když pořádně ještě nic nevnímal. Mimina přece ničemu nerozumí.

Muselo to být později.

Kdy?