How can you like me? / l.s ✓

~Chapter6~

Tak jsem tu zas :D s menším zpožděním ale přece :)) Doufám že se bude líbit :))

_______________________________________________________________________________________________________________________________


Při hraní kulečníku jako by z nich únava spadla docela, pohltil je zápal hry, sálem se ozýval smích, škádlení se navzájem, legrácky a fórky.  Dokonce i Harry se uvolnil.
Spát šli poměrně pozdě na to, jak brzy vstávali a vzhledem k tomu, že ráno je čekal budíček skoro ve stejnou dobu a těžká práce. Chvíli trvalo, než se všichni uložili. Lucerna na parkovišti stála daleko, takže v pokoji panovala tma, že si člověk neviděl pomalu na špičku nosu. Harry pocítil starou známou úzkost. Byl zvyklí usínat při světle lampy, který osvětloval jeho pokojík zvenčí.
Nervozně se ošil. A znovu. Louis se k němu přisunul blíž. Zlehka ho pohladil po vlasech. Trochu ho uklidnila Louiho blízkost, to, že není sám. Zároveň ho znervozňovala přítomnost ostatních. Nechtěl, aby uhodli všechna jeho tajemství. Nepřál si, aby se stali součástí všech jeho hrozných snů.
Otočil se tváří bratrovi. „Kdybych křičel..“ hlas mu selhal.
„Vzbudím tě,“ ujistil ho Louis. „Nikdo se nic nedozví, slibuju.“
Propletl svou dlaň s Harryho. „Spi, Hazz. Už je pozdě.“
„Dobrou noc.“ Zašeptal a zavřel oči. Ještě dlouho poté marně čekal na hřejivý dotek úst na svém čele. Ale Louis ležel nehybně vedle něho, držel ho za ruku a on nakonec usnul, aniž by se dočkal.
Sny kupodivu nepřišly.

xx

Když se ráno probudil, pořád ještě pevně svíral Louisovu dlaň. Udiveně zíral do oken, za kterými nesměle prosvítal den. Zaboha si nemohl vzpomenout, co se mu zdálo,jestli vůbec něco.
Tázavě pohlédl na bratra, který si ho nezakrytě prohlížel.
„Křičel jsem?“ zeptal se zbytečně. Tušil, že nějakým zázrakem k nejhoršímu nedošlo. A cítil nesmírnou vděčnost. Jak se mu tu začínalo líbit  a nechtěl to ničím pokazit. Ani hloupými sny.
Louis se na něj usmál. „Všechno je v pořádku Hazz,“ ujistil ho.
Oči se mu jásavě rozevřely. V návalu čisté radosti se k němu naklonil a políbil ho.
Louis sebou trhl. Nečekal to, zaskočil ho. Harry to na něm viděl a mrzelo ho, že to nechal dojít tak daleko. Dřív by si se něco takového nestalo. Bylo docela zřejmé, že si navzájem projevovali náklonnost. Neměl nikoho dalšího, ke komu se mohl upnout a Louis zřejmě také ne. Patřili k sobě.
Odjakživa.
Harry se zarazil. Nebyla to pravda. Předtím patřil mamince. A maminka jemu.
Než přišla Claire. Protože potom už maminka nepatřila nikomu.
„Byl jsem hloupý Lou,“ zašeptal. „Zapomeň na to, co jsem tenkrát řekl. Nemyslel jsem to tak.“
„Já vím.“
Louis se na něj díval a svým pohledem se ujišťoval, jestli to doopravdy myslí vážně. Jestli to nedělá v návalu vděčnosti a zítra toho nebude litovat. Už jednou ho hluboce zranil a on nechtěl připusit, aby se to stalo znovu. Taky si nebyl úplně jistý tím, že Harry opravu ví, co dělá.
„Nedívej se na mě tak smutně,“ pokáral ho Harry. „Všechno bude zase jako dřív.“
Ano, jako dřív. Když byl ještě malý.
Copak je to vůbec možné?
Ještě při snídani, to Louisovi vrtalo hlavou. Čas nejde vrátit zpátky. Ani slova, která byla už vyřčena. Člověk nemůže změnit skutky, které se staly, ať už jeho přičiněním, nebo přičiněním někoho jiného. Dětství nenávratně zmizelo v propadlišti času, oba stojí na prahu dospělosti, jiný v jeho věku by byl doma s rodinou.

Ale Louis věděl, že dokud ho Harry bude potřebovat, nikdy ho neopustí. Bude tu pro něj, nenápadný jako stín, věrný jako pes. Vybral si tuhle cestu už dávno. Není jednoduchá, ale on o jinou ani nestál. Věděl už tehdy, když se poprvé podíval do Harryho dětských očí, zmatených, vystrašených. Sám byl dítě, ale v té chvíli zestárl o několik let.
„Co je ti?“ zeptal se znenadání Rob. „Ty ještě spíš ne?“
Louis se s trhnutím vzpamatoval. „Přemýšlím.“
„To je sice hezký,“ pochválil ho ironicky Robin. „Ale zkus to jindy, jo? Rád bych odtud odjel stejně kompletní, jako jsem přijel. Už jsi mi dvakrát málem ubral na váze.“
Louis se roztěkaně podíval na Roba. „Promiň.“
Rob se zašklebil. „Hele, tady omluvy nepostačí. Mám svoje prstíčky rád.“
Proti své vůli se Louis musel zasmát. Už před chvílí oba shodili pracovní bundy a zůstali pouze ve svetrech. Při takovéhle práci se pořádně zapotili. Ze stráně k nim dolehl výkřik a vzápětí smích.
„To se to někomu pracuje,“ podtkl sarkasticky Robin. „Má to někdo štěstí.“
Myslel tím samozřejmě Alexe, který místo práce provokoval ostatní.
„To ječí Claire.“ Zaposlouchal se do křiku Louis. „Určitě jí za svetr strčil pavouka.“
„Kretén.“
„Spíš chudák,“ opravil shovívavě Louis. „Netuší, že se mu to vrátí i s úroky.“
„Obávám se, že tuší. Vždyť ji zná.“
„Pak je to opravdu kretén.“
Oba se zasmáli.
Smích přerušil Andrein naštvaný hlas.
„Nevšímej si jich a makej,“ poradil Robovi Louis. „Nebo s tím nebudeme hotoví nikdy.“
„Suchare.“
Zabrali se do práce, a smích také po chvíli utichl. Harry se právě pokoušel vyprostit jednu obzvlášť odolnou větev, když ho zezadu najednou někdo objal. Vykřikl, upustil větev a prudce se otočil. Mezitím ho Alex pustil a smál se jeho strachu.
„Pitomče!“ praštil ho sevenou pěstí do hrudi. „Víš, jak si mě vylekal?“
„Vím, měl jsem to v plánu, víš?“
Harry pobouřeně pohodil hlavou. „Kdybys mi radši pomohl.“
Alex se podíval na větev. „Maličkost.“ Zapitvoři se, shýbl se k větvi a pokusil se ji vyprostit z hromady dalších. Po chvíli ji učesaně pustil zpátky, aniž by s ní pohnul. „Potvora jedna.“ Ulevil si naštvaně a zároveň zahanbeně.
„Neříkal si náhodou, že to je maličkost?“ rýpl si do něj s veselou chutí Harry.
Alex se zaškaredil. „To že jsem říkal?“
„Obávám se, nepřesně to.“ Smál se.
Alex se zamyslel, a poškrábal se ve vlasech. „Mám to!“ vykřikl o pár minu později. „Zahrajeme si pohádku O veliké řepě…“
„Cože?“
„Ty chytíš pevně větev, a já tebe,“ zamrkal  rozpustile. „Kočka a pes nám budou sice chybět, ale nějak to snad dopadne.“
A dopadlo.