Brumbálova dcera

XXXIII.

Překvapilo mne, že Velká síň byla v době snídaně úplně prázdná. Opravdu, u žádného ze stolů neseděl a nesnídal jediný student. Nechápavě jsem vytřeštila oči a rozhlédla se kolem. Co se to děje? Kde jsou všichni? Když jsem však očima skenovala Nebelvírský stůl, strnula jsem; seděl tam, chlapec s rozcuchanými, uhlíkově černými vlasy a smaragdově zelenýma očima. Jen co se naše pohledy setkaly, radostně se usmál a drobným gestem mi naznačil, abych si k němu přisedla. Co jsem měla dělat? Slíbila jsem to. Uposlechla jsem tedy a vratkým nejistým krokem se mu vydala vstříc.

„Všichni už odjeli," zkonstatoval očividný fakt ještě než jsem stihla dosednout na lavici po Harryho pravici. „Je to zvláštní, snídat sama, bez ostatních," trochu jsem si povzdechla a sáhla po misce a kukuřičných lupíncích stojících tiše přede mnou. „Je to jako kouzlo," pousmál se pobaveně můj společník a hladově se zakousl do chutně vypadajícího borůvkového koláče. Po chvíli mlčenlivého žvýkání se však zarazil, hlasitě polkl a zeptal se: „Hele, a kde ses naučila tak skvěle kouzlit? To tvůj táta? Dával ti soukromé hodiny? Nebo jsi chodila na jinou školu? Do Krásnohůlek?" 

Jeho podivný dotaz mne poněkud vyděsil, jelikož jsem se ještě nesetkala s nikým, kdo by se o mé čarovné schopnosti zajímal. Nevěděla jsem, co na to říct, sama jsem totiž nevěděla, kde se moje kouzelné nadání vzalo. 

„Nevím, prostě to umím," mávla jsem nad jeho věcným dotazem ledabyle rukou a dál se věnovala své snídani, jako by odpověď na jeho otázku byla víc než jasná. „To přece není možné," namítl Harry a odloživ nedojedený koláč přestal jíst, „jsi přece nejlepší ze třídy, někde ses to naučit musela. Nikdy jsem tě nepotkal v knihovně se učit jako Hermionu, tak jak je možné, že jsi skoro lepší než ona?" 

Jeho zvědavost mě doháněla k šílenství a dalo mi značně zabrat, abych udržela ne uzdě svou nelibost a nezájem o odpověď na jeho dotěrné otázky, které však byly zcela logické a pochopitelné. Není divu, že celou věc nechápal - pro mne samotnou to byla též záhada. 

„Chápeš, že já nevím?!"  máchla jsem ve zběsilém znechuceném gestu rukou a hlasitým cinknutím upustila lžičku do misky s mlékem již bez lupínků, „Nikdo mi nic neříká a nevím toho o sobě víc než ty!" Očima jsem opět zabloudila k těm jeho a ten podivný pocit zranitelnosti se vrátil. Flirt, pomyslela jsem si a neuhnula jsem pohledem tak, jak jsem činila doposud. A pak se to stalo zase.

Viděla jsem to. Jeho matku, mladou, krásnou, ale ustrašenou, s dlouhými rozcuchanými rudými vlasy, jak se slzami na krajíčku klečí u dětské postýlky malého a nic netušícího Harryho. Rozplakala se. Později bylo Harrymu něco málo přes osm let, když na něj obtloustlý strýc Vernon s brunátnou tváří křičel kvůli špatně posekanému trávníku. Obraz se prolínal s jiným, tentokrát na něm byl Hagrid a ve velkých nemotorných rukou svíral zažloutlou pergamenovou obálku s bradavickou pečetí, Harry stál naproti němu v nějaké staré prochladlé chýši a usmíval se. 

A pak už nic, polekaně jsem sklopila zrak k zemi. Co jsem to zase udělala? 

Harry sebou cukl a v samém rozrušení vyhrkl: „Co to sakra děláš?! Proč mi lezeš do hlavy?!" „Ne já...já jsem nechtěla, vážně, byla to...nehoda. Nedovedu to ovládat, nemůžu za to, nevím, proč se to děje. Je to..." „...nitrozpyt," dořekl za mne ohromeným hlasem Harry a překvapením si pravou rukou prohrábl neposedné vlasy. „Ale jak to, že to umíš? Kdo tě to naučil?" Třásla jsem se po celém těle. „Nevím, nikdo mě nic neučil. To...samo."

Nevěřícně pozvedl obočí. „Tak samo, jo? Žádný učený z nebe nespadl a ještě jsem neslyšel o kouzelníkovi, který by uměl lézt lidem do hlavy jen tak, aniž by se to učil. A nezdědila jsi to po otci, po Brumbálovi?" Hlasitě jsem si povzdechla. Doopravdy jsem neznala odpovědi na žádnou z jeho otázek. „Já nevím, ani nevím, jestli tohle můj  táta vůbec umí." „Řekl bych, že ano, tvůj táta je největší čaroděj všech dob, víš?" usmál se a pokračoval, „Jak dlouho o téhle schopnosti víš?" 

Zamyslela jsem se. Dalo by se říci, že od té doby, co jsem byla u McGonagallové v kabinetu, ale po tom incidentu už se nic podobného neopakovalo. „Jen pár týdnů." „A to tě nenapadlo pídit se po tom, proč a jak to umíš? Třeba se zeptat táty, zapátrat v knihovně nebo tak?" podivil se černovlasý chlapec a provrtával mě zkoumavým pohledem, jako by na mně hledal nějakou další podivnost, kterou jsem snad přehlédla. Jeho domněnka mne však nikdy ani na moment nenapadla, nikdy jsem se nesnažila pátrat po původu mých schopností. „Ne, vůbec ne," pokrčila jsem odevzdaně rameny. 

„A neřekl ti o tom něco Brumbál, totiž...tvůj táta? Nenechal ti nějaké...řekněme vodítko, vzkaz, návod, cokoliv, co by ti něco mohlo objasnit? Já už Brumbála nějakou dobu znám a vím, že na tyhle věci je úplný přeborník." Na posledním slově se potměšile usmál, snad se pokoušel odlehčit situaci, což se mu však bohužel nepodařilo. Ale díky jeho včasné poznámce jsem si vzpomněla na něco, co už mi nějaký čas leželo hluboko v kufru pod mou postelí. Náhle mi svitlo.

„Zanechal," pozvedla jsem instinktivně vzhůru svůj pravý ukazovák, abych tomu jedinému slovu dodala na důležitosti, „mám od něj dopis." Harrymu se rozzářily oči nadšením a adrenalinem. „A četla jsi ho?" „Ne," klesl můj ukazovák beznadějně zpět na stůl. „Tak na co čekáme? Jdeme si ho přečíst!"