Brumbálova dcera

LII.

Když jsem tehdy v knihovně souhlasila s Hermioniným návrhem jít hledat odpověď na mou otázku za Brumbálem, zdálo se mi to více než jen snadné; slova jsou vždy mnohem snazší než samotné činy. Původně jsem se chtěla zastavit v ředitelně hned druhý den po škole, ale po cestě mne náhle přepadla mohutná vlna nervozity, jež mě donutila změnit směr a vrátit se zpět do nebelvírské Společenské místnosti. 

Nechápala jsem to; celý život jsem s ním sdílela jeden jediný byt, vnímala jsem ho jako vlastního otce a svěřovala mu vše, co mne trápilo. A nyní? Nejsem schopna ani zaklepat na dveře jeho ředitelny a jen tak si s ním promluvit. Jak to? Proč fakt, že není můj pravý biologický otec, tolik změnil náš vztah? 

Rozhodla jsem se však, že o návštěvu Brumbála se pokusím další den. A co myslíte? Opět nic, mé kroky opět odbočily k Nebelvírské věži. A tak znovu a znovu, každý den se tento nesmyslný scénář opakoval jako zaseknutá gramofonová deska. Nedokázala jsem to a jednoho večera jsem si při čištění zubů konečně přiznala, že nemám na to jít za Brumbálem sama. Musela jsem na to jít jinak, neboť tohle absolutně nikam nevedlo.

Musela jsem sehnat někoho, kdo by zaskočil do ředitelny se mnou, stačilo by, kdyby stál vedle mě ve chvíli, kdy by mi Brumbál otevřel dveře a pozval mne dál. Pak by můj společník mohl jít, uvnitř bych to už asi zvládla sama, navíc bych si se svým nevlastním otcem potřebovala promluvit osamotě.

Jenže zde nastává další problém a sice, kdo se mnou bude ochoten jít? Nemám moc přátel, všechny jsem od sebe odehnala a pohádala se s nimi. Napadá mne jedině Hermiona, jenže ta by se ptala, proč za Brumbálem nemůžu jít sama, proč jsem tak neschopná si to vyřídit i bez ní a co je příčinou mého na první pohled paradoxního strachu. A vyprávět Hermioně všechny podrobnosti o mně a o Brumbálovi se mi úplně nechtělo; ne že bych Hermionu neměla ráda, ale nemám chuť zasvěcovat do svých rodinných problémů ještě někoho dalšího. Jediným člověkem, kdo zná tohle mé tajemství, je Harry.

Ale Harry absolutně nepřichází v úvahu, po tom, co se mezi námi stalo...rozhodně ne. Nechci s ním mít nic společného. Zachoval se jako arogantní namyšlený idiot, ještě jsem na to nezapomněla; nazýval mé problémy banálními, styděl se za mě a náš vztah využíval spíš aby se zviditelnil. Stále mne to pálilo, byl to první člověk, kterého jsem byla schopna milovat, díky němu jsem pochopila, co je to vlastně láska a on udělá tohle...? To je neodpustitelné!

Jenže mám snad na výběr? Nemám příliš mnoho možností a odpověď na mou otázku konečně rozhodne o tom, kým jsem. To je více než jen důležité. Musím prostě zajít za Harrym...