LVII.

544 25 5
                                    

„Harry, takhle to přece dál nejde," vyvinula jsem se z jeho sevření a vážně mu pohlédla do rudnoucích očí. „A co chceš dělat?" pokrčil rameny můj společník a pomalu se ode mě odtáhl. „Zlikvidovat jeden z viteálů," usmála jsem se bolestně snažíce se navodit lepší atmosféru, můj pokus byl však marný. Harry na mne vytřeštil oči. „Takže ty se chceš...? Ne, to nedovolím! To nesmíš! Určitě existuje nějaké jiné řešení, nějaká jiná cesta, na něco přijdeme..." V jeho hlasu se zračila nejistota a zmatenost. 

„A jak jinak bys to chtěl udělat? Jaké existuje jiné řešení?"

„Vždycky je i nějaké druhé řešení, jen mnohdy není vidět hned na první pohled," oponoval mi statečně Harry s hrůzou ve tváři. Bylo pro mne těžké představit si, že ho tu budu muset nechat samotného, na druhou stranu jsem si říkala, že když jsme se pohádali, možná mu beze mě bylo líp, přestože mě má rád. Jistě měl hned lepší postavení ve společnosti a vyšší oblíbenost, když se nezahazoval s někým tak přízemním jako jsem já. Nakonec to určitě nějak zvládne, je to silný kluk a na světě je spousta jiných holek...

„Možná by ti beze mě bylo i líp," zahučela jsem zamyšleně, upírajíce oči daleko za jeho pravé rameno. „Jak jsi na to, prosím tě, přišla? Víš jak smutno mi bylo, když jsme se pohádali? Uznávám, ze začátku jsem myslel, že jsi prostě jako ostatní holky, že přijdeš a odejdeš, ale když jsi byla najednou pryč, došlo mi, že ty taková nejsi a že tě ve svém životě potřebuju. Ty nemůžeš odejít!" 

Nad Harrym by snad i kámen změkl. Ty jeho oči! Nedovedu dost dobře popsat to zděšení, tu lítost, zmatek a strach, jež se v nich leskly při myšlence, že bych tu najednou nebyla. Vztáhla jsem k němu ruku a jemně jej pohladila po tváři. Bylo mi ho tolik líto!

„Nemůžu, ale musím. Tady nejde jen o nás, v sázce je celý svět. Představ si, co by se stalo, kdyby se Voldemort vrátil, kolik by zemřelo nevinných lidí, stejně jako tvoji rodiče. Někdo prostě musí zemřít, aby ostatní přežili, je nutná nějaká oběť. Ty pak půjdeš hledat další viteály a zničíš je společně s Ronem a Hermionou a pak Voldemorta úplně smažete z povrchu zemského. Jedině my dva můžeme zachránit svět před číhající hrozbou, a proto se musíme rozdělit..."

Harry se na okamžik zamyslel. „A musím...musím to vážně udělat já?" Přikývla jsem, ač se ten fakt mně samotné také dost příčil. „Musíš být silný, Harry, my oba musíme být. Zvládneme to, společně," stiskla jsem mu poněkud studenou ruku a s náhlým odhodláním jsem vstala ze židle. Cítila jsem novou vlnu síly. Poslední síly.

„Ale Lilly, když to udělám...nebudeš tu," zapochyboval Harry rozechvěně a sledoval mě, jak si naposledy prohlížím pracovnu profesora Brumbála, mého otce. Při jeho slovech jsem mu věnovala jeden ze svých posledních upřímných úsměvů. „Ale budu, jen ne v tomhle těle. Budu s tebou ve tvém srdci, stále mě budeš nosit s sebou. Nikdy tě neopustím, podobně jako tvoji rodiče." A těmito slovy jsem si byla jistá, nikdy by mě nenapadlo o nich pochybovat. Věřila jsem, že tohle je to, proč tu jsme, že nezáleží na tom, jak vypadáme, ale na tom, jaké jsou naše duše, na tom, jací jsme. A že duše neumírá, stejně jako myšlenka či víra. 

„Slibuješ?" zaváhal ještě. „Slibuji," ujistila jsem jej a přistoupila k němu blíž. „Až tu nebudu, jdi za Ginny, má tě moc ráda a byla by vděčná za tvou pozornost. A Abby s Amy vyřiď, že jsem je měla vždycky ráda. A Hermioně, že jí děkuju za všechnu její pomoc. A Hagridovi za trpělivost. A nakonec Brumbálovi...tomu vděčím za svůj život. Vyřiď mu, že jsem nikdy neměla pochybovat o tom, že je můj táta, protože jím vždycky byl a vždycky bude," vyslovila jsem ještě svá poslední přání a naposledy políbila přikyvujícího Harryho, o něhož se opět pokoušely vzlyky. Byly to poslední fyzické doteky našich těl...

Nakonec jsem se od něho odtáhla a odstoupila od něj na několik metrů. Hleděl mi truchlivě do tváře, přičemž ve svém hábitu rozechvělýma rukama hledal hůlku, nespouštěl ze mě však oči. Když ji konečně nalezl, natáhl před sebe silně se třesoucí ruku, jejíž prsty pevně objímaly ten kousek dřeva. Harry plakal. Kývla jsem na znamení. Poslední věcí, jež zahlédly mé smaragdové oči, byly Harryho měkké vlhké rty říkající ta osudná slova: „Avada kedavra."

KONEC

Brumbálova dceraKde žijí příběhy. Začni objevovat