III.

2.7K 131 9
                                    

Byl to zvláštní pocit, jako bych se rozpadla na tisíc kousíčků a pak se zase nějakým zázrakem dala dohromady a rázem byla jinde.

Otevřela jsem uslzené oči a okolo sebe viděla spoustu kouzelníků a čarodějek chvátajících sem a tam po kameny dlážděné ulici, lemované všemožnými roztodivnými obchůdky se vším možným. Ještě stále se mi trochu motala hlava, a tak jsem několikrát vrazila do několika kolemjdoucích, pak mě ale táta vzal za ruku a odvedl stranou od proudu chodců. Tam se zase jen usmál.

„Tak co, líbí? Jak sis užila své první přemístění?” V očích mu opět plály ohníčky mladí, bylo vidět, že je šťasten jako nikdy. „Bylo to...zamotané,” zamyslela jsem se trochu. „Nic si z toho nedělej, většina lidí poprvé zvrací,” rozesmál se, ale pak nasadil vážnou tvář, „Jsi připravena na novou hůlku?”

Moc dobře jsem znala jeho rádoby vážnost, neuměl se na mě zlobit ani být seriózní, stále se jen smál. „Ano!” vykřikla jsem šťastně a pevně sevřela jeho postarší vrásčitou ruku. „Tak jdeme k Olivanderovi,” vykročil táta do proudu chodců a já ho poslušně následovala.

Ještě nikdy jsem neviděla takový blázinec. A těch krámků! Taková nádhera! Každý byl jiný, jeden měl za obrovskou vyleštěnou výlohou vystavená košťata od těch nejmenších až po největší, druhý měl zase v malinké, trochu začouzené výložce hromady kotlíků různých velikostí a vysoké mrakodrapy barevných knih s pohyblivými deskami.

Každý krámek měl co nabídnout, u každého jsem se chtěla zastavit a prohlédnout si jej zblízka, táta mě ale vedl ulicí dál a dál až k jednomu zašlému obchodu s výlohou plnou hůlek. Nad menším vchodem visela rezavějící cedule s nápisem: Olivander. Tam se táta zastavil, s vrzáním otevřel dveře a gestem ruky mi naznačil, že mám jít dál.

Já ho jen probodla tázavým pohledem a když mi jej oplatil vlídným úsměvem, vešla jsem dál. Hned za dveřmi stál nízký dlouhý pult zarovnaný podlouhlými černými krabičkami, každá s jiným nápisem v jiném jazyce. Za pultem jsem zahlédla jen několik regálů také plných těchto krabiček. Celé to tu působilo zvláštně tajemně.

„Haló? Je tu někdo?” zavolala jsem do stálého ticha v obchodě a když se nikdo neozýval, opět jsem s otázkou v očích pohlédla na tátu, ten však opět neřekl nic a tak jsem přistoupila blíže k pultu.

Vtom to vzadu mezi regály zapraskalo, ozvala se rána a rázem se přede mnou objevil postarší mužík se šedivými vlasy a vrásčitým čelem. „Slečna si přeje hůlku?” otázal se přívětivě a já jen rozpačitě a překvapeně přikývla. Mužík si mě přeměřil pohledem, pak zase na okamžik zmizel mezi regály a vrátil se s náručí plnou těch černých krabiček.

Vzal jednu opatrně do rukou a otevřel ji, uvnitř ležela na měkce vystlaném dně dlouhá tenká hůlka s pevnou rukojetí z nějaké kůže.
„Zkuste tuhle.” Vytáhl ji opatrně z obalu a podal mi ji, já ji uchopila mezi prsty a rozzářenýma očima si ji prohlížela. Nevěděla jsem, co dělat.

„Mávněte s ní,” usmál se ten mužík, usoudila jsem, že to bude ten Olivander. Učinila jsem, jak mi poradil. Rukou mi při tom jednoduchém pohybu zápěstí projelo bolestivé mravenčení a hůlka rozbila sklenici stojící na pultu.

„Tak tuhle ne,” zamyslel se Olivander a ihned mi vzal ten kousek dřeva z rukou. Na to mi podal jinou, jemnou, dlouhou, na konci trochu zahnutou. Výsledek byl stejný - tentokrát jsem ale rozbila cukřenku stojící na polici vedle pultu. Opět mi ji prodávající vzal a zmizel vzadu, tentokrát tam ale zůstal o něco déle než-li předtím.

Vrátil se s jedinou krabičkou, z níž vyňal dlouhou tenkou a jemnou hůlku, jejíž rukojeť byla z materiálu, který jsem nedovedla popsat. Jen co mi ji Olivander podal, věděla jsem, že je to ta pravá; celým tělem mi projelo podivné teplo, rukojeť na omak jemná jako by mi přirostla k dlani. Ano, tohle byla ta pravá.

„Myslím, že hůlka si již paní vybrala,” usmál se Olivander, „deset palců, javorové dřevo a jádro z žíní jednorožce, je pro vás jako stvořená.” A měl pravdu, hůlka mi seděla, jako by mi rozuměla, cítila jsem ji a ona cítila mě. Táta se potěšeně usmál: „Tak kolik to bude?” „Asi dvacet osm galeonů,” přepočítal si prsty obchodník a táta mu ihned cenu zaplatil.

Jen co jsme vyšli před obchod, naskytl se mi pohled na velkou bílou budovu Gringottovy banky, jak ji pak táta pojmenoval. „Vezmeme si pár drobných a půjdeme nakupovat,” řekl pak, vzal mě za ruku a vedl přímo dovnitř. 

Brumbálova dceraKde žijí příběhy. Začni objevovat