Brumbálova dcera

XXXVII.

Vytřeštil na mě oči. V místnosti bylo náhle mnohem větší dusno než na začátku. Měla jsem pocit, že jsem svou upřímností něco pokazila. Ale co? A copak pravda, ten panensky čistý neměnný fakt, to svaté pravidlo může něco zničit nebo pokazit? 

Vstal a jal se přešlapovat po své pracovně sem a tam. Jako by úplně zapomněl, že tam ještě stále jsem i já. „To není možné," brumlal si pod vousy a podrbal se na hustě zarostlé bradě. A já zase ničemu nerozuměla. „Můžeš mi říct," osmělila jsem se a setřela si z tváře poslední zaschlé slzy, „o co tu zase jde? Proč mi to prostě neřekneš? Proč mi pořád jen lžeš? Proč-" Při pohledu do tátových očí jsem se zarazila.

A opět jsem to viděla. Nitrozpyt, blesklo mi hlavou těsně před tím, než ji úplně zaplnily ty obrazy. Byl na nich táta jako malý kluk, hrál si se svým mladším bratrem a roztomilou malou sestrou. Pak jsem zahlédla jeho otce zavřeného v Azkabanu a nějaké mrtvé mudly - táta tam brečel. Následovala jeho umírající sestra, kterou sám zabil. A nějaký veliký kouzelník stojící v souboji proti němu. Bylo to plné strachu, nenávisti, ale i lítosti a bolesti. Některé pasáže mi trochu připomněly mě. 

A potom to skončilo. Před očima jsem opět i přes barevné mžitky viděla svého tátu tak, jak jej znám, s podivně zamračeným obličejem. Vypadal velmi otřesený a rozrušený. Teprve nyní mi došlo, že celou dobu stojím jen kousek od něho. 

„Tati promiň, já...byla to nehoda, vážně, nechtěla jsem..." Nevěda co říct jsem slepila první slova, jež mi přišla na mysl ve chvíli, kdy jsem opět stála nohama na zemi, avšak táta je nijak neregistroval. „Kde ses to naučila?" pohlédl na mne vážným pohledem, vážnějším než kdy dříve. Cítila jsem, jak se mi na čele perlí krůpěje potu. Jako by do mě viděl, ale vlastně neviděl. „Já nic, to...samo." vykoktala jsem a vysíleně se svezla na židli stojící stále poslušně za mými zády.

„Nelži mi, to přece není možné," opáčil tvrdošíjně a půlměsícové brýle si posunul malinko blíž ke kořeni nosu. „Nikdo se přece nemůže narodit s uměním nitrozpytu. Každý se tomu musí naučit. I když...ty nejsi jako ostatní." „A kdo tedy jsem?" přeskočil mi hlas v náhlém přívalu zoufalství.

„Holčičko, vzpomínáš na doby, kdy jsem ti vyprávěl o Harrym, o Bradavicích a o Lordu Voldemortovi?" nasadil náhle přátelský tón hlasu. Nechápala jsem, kam tím míří, ale neuhýbala jsem před jeho otázkou a prostě mu odvětila: „Ano, pamatuju. Ale co to má společného se mnou?" 

Táta se zhluboka nadechl a vypravěčským tenorem pokračoval: „Víš, tu noc, kdy Voldemort přišel o svou moc tím, že zabil Harryho rodiče, se vedle malého Harryho našlo ještě jedno malé dítě, v podobném věku jako malý Harry." „Ale Lily a James měli přece jen jedno dítě, jen Harryho. Harry je jedináček," podivila jsem se nové informaci a táta se mnou očima souhlasil. „Ano, Harry je jedináček. A co z toho tedy vyplívá?" Jako by se snažil oddálit konečnou odpověď. Ale proč? „No, že Voldemort...měl potomka?" pozvedla jsem nevěřícně obočí směrem k tátovi. Zdálo se m to zhola nemožné; jak by k tomu dítěti přišel? Kdo by byla matka toho malého? „No vidíš, jak jsi chytrá, máš pravdu. Voldemort měl potomka," přitakal táta poněkud posmutněle. Zdálo se, že se každou chvíli sesype. 

A kde je to dítě teď? Zabili ho? Nebo...je ještě pořád naživu? Je v Azkabanu? V sirotčinci? 

„A kde je to dítě teď? Musí být podobně staré jako Harry," vyzvídala jsem dál. Náhle mne ovládla touha zvědavosti. Táta však neodpovídal a upíral své oceánsky modré oči k dřevěné podlaze místnosti. V jeho očích jsem zahlédla záblesk slz. Brečel snad? Proč?

„Tati? Ty...brečíš?" sklonila jsem se k němu a on se rychle odtáhl a odvrátil ode mne svou vousatou zasmušilou tvář. „Ne, ne, to jen...spadlo mi něco do oka," vymlouval se se stále otočenou hlavou. Již jsem se neodvážila říct cokoliv dalšího a měla jsem chuť říct jen pár slov na rozloučenou a odejít, když vtom se ozval tátův hlas: „Ty jsi to dítě, Lilly. Ty jsi Voldemortova dcera." 

Těmi slovy mi úplně vyrazil dech. Do tváře se mi vlila horká krev vzteku. „To není možné! Nelži mi! Já přece nemůžu být jeho dcera! Já jsem tvoje dcera, slyšíš?! Já jsem Lilly Brumbálová!" Křičela jsem na něho a ani jsem si to neuvědomovala. Opět jsem stála a skláněla jsem se nad ním jako čirá smrt, jako bych mu hrozila, že ho zabiju, když mi nepoví nějakou přijatelnou lež. 

On však mlčel jako hrob. „To přece nejde! Jak bych mohla být příbuzná s ním?!" Na ta slova se táta konečně otočil tváří ke mně a pohlédl mi přímo do očí. Tentokrát jsem však neviděla ty obrazy zamčené hluboko uvnitř jeho paměti. Nyní jako by byly chráněny vysokou pevnou zdí, skryty před zraky všech nepovolaných. Jeho oči však byly naprosto beznadějné, ještě nikdy jsem je neviděla vyhasnout jako teď. „Věř mi, ty jsi jeho dcera. Voldemort je tvůj otec," hlesl tiše.

Už jsem to nemohla dál vydržet. V samém rozhořčení jsem rozrazila dveře jeho pracovny a rozběhla se pryč, daleko odsud. Přála jsem si zmizet z tohoto světa. Přála jsem si neznat tu čistou neměnnou panenskou pravdu.