Brumbálova dcera

XXIII.

Byla jsem na sebe tak hrdá. Dokázala jsem to! Já to dokázala! Umím čarovat! Ano!

„Výborně Lilly," pronesla uznale Minerva, „můžete se přesunout na další hodinu, Potter, Malfoy a Lilly půjdou se mnou."

Teprve nyní jsem si všimla, že jsem jediná, kterou oslovuje křestním jménem, všem ostatním říká příjmením. Co to má znamenat? Proč to dělá?

Mladí kouzelníci a čarodějky si již sbalili věci a se stále ještě nechápavými pohledy pomalu opouštěli třídu klábosejíce mezi sebou o mém tolik povedeném kouzlu. Ginny si se mnou ještě u dveří vyměnila přátelský úsměv a také opustila místnost, takže jsme já, Harry, Draco a McGonagallová osaměli.

„Tak pojďte, vy nezbedníci," pobídla nás profesorka a v jejím hlase jsem i přes veškerou vážnost objevila skoro až dětskou radost.

Mlčky jsme ji tedy následovali chodbami, schodišti a úzkými uličkami a když jsme míjeli Buclatou dámu, vchod do Nebelvírské koleje, přistoupil Harry ještě o krok blíž ke mně a zašeptal: „Jsi dobrá čarodějka." Na svém snědém líčku jsem cítila jeho horký dech, voněl po peprmintových žvýkačkách a něčem, co jsem nedokázala identifikovat, protože jsem to cítila takřka poprvé: ta vůně mi byla tolik povědomá, ale přece jsem ji neznala. Kde už jsem ji jen cítila?

„Děkuju," usmála jsem se na něj a pohlédla mu do smaragdově zelených očí, zcela bez rozpaků. Kde je Nervózka?

Po zbytek cesty jsme všichni čtyři kráčeli pěšky a já tak měla dostatek času na přemýšlení; kam se jen poděla Nervózka? Od chvíle, kdy jsem vyřkla to kouzlo, kdy jsem stála před zraky všech studentů, se něco změnilo. Ale co?

Z přemýšlení mě vytrhl hlas profesorky McGonagallové: „Tak, jsme tady." Ukázala dlouhým kostnatým prstem na výklenek v tmavé cihlové zdi a pevným hlasem řekla: „Citronová zmrzlina," a ve výklenku, v němž se až do této chvíle majestátně tyčila obrovitá socha orla chystajícího se k letu, se počaly objevovat schody někam nahoru do neznáma.

Překvapeně jsem sledovala Minervu a oba chlapce, jak nevzrušeně stoupají vzhůru po nově vzniklém schodišti. „Tak pojď," podal mi ruku Harry s milým výrazem ve tváři a já beze slova propletla naše prsty a pousmála se. Nikdo si toho nevšiml, Draco i paní profesorka byli příliš zamyšleni, než aby si všímali našeho koketování.

Když jsme vystoupali nahoru, ruce stále propojené, naskytl se mi pohled na menší vyřezávané dveře s mohutným černým tepaným klepadlem ve tvaru lví hlavy. McGonagallová svými trochu stařeckými prsty pevně obemknula ucho klepadla a několikrát jím uhodila do lvího čenichu. „Dále," ozval se mně tolik známý hlas a můj výraz se náhle rozzářil; konečně uvidím tátu.

Pustila jsem Harryho ruku a bez jakýchkoliv okolků vrazila do místnosti za dveřmi. Ach, to byla nádhera! Tolik všemožných roztodivných věcí!

Přímo naproti dveřím několik kroků ode mne stál na vyvýšené ploše vysoký obdélníkový ebenový stůl se zdobenými nohami a zarovnaný hromadami papírů a lejster, za nimiž se skrývala rudá špička čepice.

Vpravo pak stálo nějaké podivné bílé keramické umyvadlo s několika namodralými zrcadly a hned vedle pak na bidýlku podřimoval veliký nádherný pták připomínající křížence orla a papouška.

U protější stěny pak stála vysoká skříň, mnoho polic a to všechno se prohýbalo pod tíhou různých kouzelných věcí, jaké jsem nikdy v životě nespatřila.

Pár kroků od této stěny postával malý lehký kulatý stolek v doprovodu jednoduché židle, na němž se leskla stříbrná mísa s čímsi, o čemž jsem usoudila, že bude asi určeno k jídlu.

„Tati!" rozběhla jsem se přímo k čouhající rudé špičce čepice. Ta se trochu zachvěla a rázem jsem před sebou měla celý tátův vousatý obličej zářící radostí jako vždy. „Ahoj Lilly!" pozdravil mě stejně nadšeně jako já jeho, vysoukal se zpoza té papírové hory, vstal a s mateřskou láskou mne pevně objal.

Až doposud si ani jeden z nás nevšímal netrpělivě vyhlížející profesorky a dvou zaražených chlapců. „Ehm ehm," odkašlala si po naší dojemné rodinné chvilce McGonagallová a táta mě pod tíhou jejího apelujícího pohledu pustil a odtáhl se.

„Promiň, Minervo, já...no, však víš. A co se děje, že mě navštěvujete již první školní den." Jeho vlídný a zodpovědný hlas mistrně zachránil situaci a táta si teď Harryho a Draca přeměřoval přes půlměsícové brýle zkoumavým pohledem. „Ale ale, pan Potter a pan Malfoy, známé firmy, že? Tak copak jste provedli tak závažného, že se to doneslo až ke mně?" pousmál se, jako by vlastně o nic nešlo - no, ono vlastně doopravdy o nic nešlo, tedy alespoň já měla takový pocit.

„Albusi," začala pomalu a s naprosto vážnou tváří Minerva, jako by mluvila s malým dítětem, jež není schopno chvíli udržet pozornost, „mohla bych si s tebou na chvíli promluvit osamotě?"

To tátu trochu zaskočilo, náhle zvážněl, ještě pohlédl na mne a pak se obrátil k McGonagallové: „Ale jistě, pojď za mnou," a odvedl ji ke dveřím skrytým vlevo za vysokým pracovním stolem a oba dva za nimi zmizeli.

Já a ti dva jsme osaměli. No super... První prolomil dusivé ticho Draco: „Že já jsem nebyl zticha, ty mi za ten průšvih nestojíš...!" Mumlal si to spíše pro sebe, ale říkal to tak akorát nahlas, abychom mu já i Harry dobře rozuměli.

„Tak jsi měl zmlknout a nic z tohohle by se nestalo!" utrhl se na něj trochu Harry a už už to vypadalo na další slovní roztržku, když jsem se do toho vložila já: „Nechte toho, vy dva, stejně už to teď nezachráníte." Mávla jsem rukou a odvrátila pohled od jejich jasně zaskočených tváří.

I mne samotnou překvapilo, jak klidně, sebevědomě a rázně zněla má slova. Kam se poděla Nervózka? Co se to se mnou děje?

V samé záplavě myšlenek jsem se sesypala na lehkou židli u kulatého stolku a složila hlavu do dlaní. Proč je to jen tak těžké?

„Jsi v pohodě?" staral se Harry a opatrně udělal krůček směrem ke mně. Zdálo se, že na mně také zpozoroval jistou změnu. „Jo, jo, dobrý," odbyla jsem jej bez většího zájmu a celou hlavu mi zahalily husté zrzavé vlasy, jež se již neudržely za mýma ušima.

Lilly, co to s tebou zase je? Jsi nemocná nebo co? Jestli se hodláš takhle hroutit, tak to nedopadne dobře...

Konečně cvakly dveře a z nich vyšel táta v závěsu s Minervou. Beze slova na sebe ještě kývli a McGonagallová se otočila k oběma mladým kouzelníkům: „Tak jdeme, chlapci, potřebuji si s vámi o něčem promluvit. A navíc - tady pan ředitel má také ještě mnoho práce," zašilhala koutkem oka k tátovi a odvedla oba nechápající a hlavou kroutící hochy ven z ředitelny. Konečně jsme s tátou osaměli...