Brumbálova dcera

XLIV.

Byla to nekonečně trýznivá vteřina střetu našich pohledů: Harryho, jasně zaskočeného, Ginnyina, poněkud zasmušilého a mého, naprosto dokonale zmateného. Nebyla jsem s to se pohnout a zvětšit tak vzdálenost mezi mými a Harryho rty na bezpečnou a společensky přijatelnější, jen jsem tam tak stála jako solný sloup. Na lících se mi srážela pára z horkého dechu mého taktéž mlčícího společníka.

Jako první se z šoku vzpamatovala Ginny, zhluboka se nadechla, rozhořčeně si z obličeje odhrnula pramínek zrzavých vlasů a řekla jen: „Och, promiňte, že vás ruším při...ehm...takových intimnostech." Tón jejího hlasu a výraz v náhle zrudlé tváři mluvil za vše - její překvapení rozhodně nebylo milé. 

Už už jsem chtěla něco namítnout a uvést tak věci na pravou míru, když se do toho znenadání vložil Harry: „Co jsi řekla Lilly, že se spolu nebavíte?" Jeho slova mne tolik zabolela, až jsem sebou trhla a odtáhla se od něj na bezpečnou vzdálenost. Harry nehnul ani brvou, ani nemrkl a hleděl Ginny zpříma do očí, jeho pohled byl nerozbitný a nesmrtelný. Ginny strnula a její obličej nabral na bázni a obavách. „Harry, já si myslím, že ti do toho nic ne-" „Že není?! Jak mi do toho nemá nic být, když je Lilly moje holka." 

Řekl to. Jeho rty pevně vyartikulovaly to slovní spojení, jež pohne s myšlenkami a city snad každé holky. Černovlásek se tyčil nad drobnou zrzkou jako střelecká věž, rty se mu zkroutily do zlomyslného úšklebku a v očích se mu děsivě zalesklo. Ginny před ním vypadala čím dál tím menší. 

Já však cítila, že to všechno neříká proto, že by byl tak hrdý na to, že si se mnou něco začal a že mezi námi funguje něco jako milostný vztah. Říkal to jen jako laciný argument, jako hloupý důvod k získání informací o něčem, po čem mu doopravdy nic nebylo. A to mne rozohnilo ještě víc.

Upřímně řečeno jsem v tu chvíli měla z Harryho opravdový strach, bála jsem se cokoliv říci, avšak překonala jsem se a v poslední chvíli zasáhla a přeťala tak Harryho podivnou přesilu nad Ginny slovy: „Nech ji, Harry, do tohohle ti fakt nic není." 

Obrátil ke mně svou zbrunátnělou tvář, šla z něj opravdu hrůza. Po zádech mi přeběhl mráz. Byl jako naježená kočka s vysunutými drápy a očima ďábla. Neřekl však nic, nejspíš ani nečekal, že se vůbec ozvu. Ginny tohoto okamžiku strategicky využila a dala se na útěk směrem ke Společenské místnosti své koleje. Nyní to byl opět jen duel nás dvou.

„Lilly," začal, přistoupiv ke mně o zase o krok blíže, hrozivost jeho vzezření se přelila i do jeho drsného ostrého hlasu, „můžeš mi, prosím, říct, co se mezi vámi děje?" Snažil se ukonejšit tu běsnící bestii ve svém nitru, jeho snaha však nebyla příliš úspěšná, stále z něj šel poněkud strach. Zhluboka jsem se nadechla a spustila svou již starou ohranou písničku: „Do toho ti nic není." Nechtěla jsem, aby to vyznělo tak ošklivě, jak jsem si uvědomila po vyřčení svých slov.

A podle všeho to byla ta poslední kapka, jež dokořán otevřela dveře Harryho běsnící stvůře, vládnoucí v něm. „Ale proč, proč?! Udělal jsem ti snad něco? Ublížil jsem ti?! Co?! Lilly, já...já tě miluju a nechci, aby ses trápila něčím tak banálním jako je tohle." 

Ach, proč pořád nazývá mé problémy banálními?! Co je na nich banálního?! 

Nechtěla jsem se s ním hádat a ničit tak naše náhle vzniklé silné pouto, avšak má křehká trpělivost a výbušná povaha se zde bohužel daly slyšet a já se utrhla ze řetězu rozumu. „Ne, neudělal, ale nevážíš si mě! Bál ses o mně před Ronem mluvit, stydíš se za mě! Proč? Jsem snad tak hrozná?! Tak ošklivá?! Bojíš se, že by klesla tvá popularita, kdyby se celá škola dozvěděla, že slavný Harry Potter, ten vyvolený, chodí s někým, jako jsem já?!"  V samém afektu a návalu emocí jsem mu ani nedala šanci se nějak verbálně bránit, proud mých rozčilených slov byl k nezastavení. 

„Stydíš se ke mně veřejně přiznat, ale pak před Ginny hraješ, jak moc jsem tvoje holka jen proto, abys z ní dostal informace, které tolik chceš, i když ti do nich nic není! A to mě štve! Jsi pitomec, Harry, a abys věděl, s Ginny jsem se pohádala kvůli tobě! Má tě ráda, víš? A já jí tě sprostě přebrala! A stálo mi to za to?" 

Ztuhl a upřel na mne své dva zelené smaragdy plné nemilého překvapení. Nenechala jsem ho, aby mi cokoliv řekl, aby něco namítl a zmírnil tak kruté následky té slovní smršti. Ne, byla jsem jako vichřice - nezastavitelná a bezcitná, ničící vše, co jí přijde do cesty.

„Ne, nestálo. Mezi námi je konec, je ti to jasný?" Při těch slovech se o mě jaly pokoušet vzlyky, mohutné vlny slané vody jako tsunami po vichřici. Prudce jsem od něj odvrátila svou tvář, aby nezahlédl odlesky slz v mých očích. 

Cítila jsem, že jsem zase všechno pokazila, že jsem zase poničila něco, na čem mi tolik záleželo, že možná nejsem ani schopná mít někoho ráda nebo ho dokonce milovat, prostě nemám na to být milující bytostí. Jsem neschopna lásky a jakékoliv náklonnosti. Jsem monstrum, jsem zlo, ztělesnění veškeré hrůzy. Nezasloužím si tu být. Nepatřím sem.

S těmito myšlenkami jsem zbaběle utekla a nechala tak zaraženého Harryho stát na chodbě samotného.