Brumbálova dcera

XXV.

V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Co tím jen myslela, nejsi jako ostatní? Co je na mně tolik odlišného?

„Jak to myslíš?” zeptala jsem se jí opatrně a ustaranýma zelenýma očima sledovala každý její průhledný pohyb.

Slunce již skoro úplně zmizelo za lesnatou linkou černého obzoru a na tmavnoucí obloze začínaly klíčit první hvězdy v doprovodu velikého, kulatého, mléčně bílého měsíce.

„Nervózka není úplně normální pocit, víš? A hlavně - nikdo svým pocitům nedává jména... vždyť pocity už pojmenované jsou. Copak jsi nikdy necítila strach, stesk, bolest, stres ale i štěstí, radost nebo lásku?” pronášela poněkud výkladovým tónem pisklavého hlasu přičemž zamyšleně poletovala nad jednotlivými polorozpadlými kabinkami záchodků.

Ta slova, která mi řekla - strach, stesk, bolest a další zvláštnosti - jsem slyšela úplně poprvé a absolutně jsem nechápala jejich význam. Co znamenají? Jak se projevují? K čemu jsou dobré? Kdo je vyrobil?

Vtom jsem si vzpomněla na Hermionu a její zmínku o tom, že si myslí, že se mi Harry - jak to vlastně tehdy řekla? - líbí. Vzpomínám, jak jsme si tenkrát povídaly o tom...no o té věci...jak se to jen jmenuje...láska. Ano, láska. Nevěděla jsem, co to je a chtěla jsem, aby mi tuto mou otázku zodpověděla. Nedokázala to však. Možná se nyní se to dozvím.

„A co je to ten strach, stesk, bolest...a láska?” vylétlo náhle z mých urputným přemýšlením semknutých suchých rtů a Uršula se na mne překvapeně otočila.

„Ty nevíš, co to je? Copak tys nikdy nikoho nemilovala?” V jejím hlase jsem náhle ucítila zděšení s kapkou rozhořčení. „No, nevím, nikdo mě to nenaučil,” pokrčila jsem rameny prostě a rozhlédla se po místnosti; po vodní hladině se rozlévala šedivá tma a podél zdí se plazilo matné šero.

„Ty, Lilly, asi bys měla jít. Brzo bude večeře, kvůli mně si vynechala oběd, tak ať pak v noci nemáš hlad. Určitě tě už shánějí,” navázala na mou poslední větu vyhýbavě má poletující brýlatá zpovědnice a věnovala mi zodpovědný pohled.

„Asi máš pravdu, už půjdu,” usmála jsem se trochu, ale obě jsme cítily tu napjatou atmosféru, jež mezi námi v jediném okamžiku nastala.

Jediným ladným pohybem jsem seskočila ze zaprášeného parapetu okna a s tichým šploucháním jsem opustila umývárnu.

Úzkými chodbičkami se již také rozhostila sivá tma a po obou jejich stěnách vždy plápolaly mohutné pochodně, ve větších chodbách pak levitovaly skleněné ozdobné lampy podobné lampionům. 

Po chvilce intenzivního běhu jsem konečně dorazila do Velké síně, kde již první studenti zasedali k večeři. Letmým udýchaným pohledem jsem se rozhlédla po Nebelvírském stolu; Ginny, Amy ani Abby jsem však nezpozorovala.

Pomalým krokem jsem se došourala k jednomu volnému místu a dala se do jídla; sáhla jsem po prvním jídle, které mi přišlo pod ruku, tedy vanilkový pudink.

Přitáhla jsem si velkou mísu plnou té sladké pochutiny a začala její část přemisťovat do menší misky, když se po mé pravé ruce ozvalo: „Hele, zrzunda! Kde jsi byla celý den, ty šmudlo? To tě musel tatínek hned po prvním kouzlu přebalit?!”

Ten výsměšný pohrdavý hlas jsem znala až příliš dobře, hned jsem si vybavila kulatou blonďatou tvář jeho vlastníka, Draca Malfoye.

Stál ve dveřích do velké síně, po obou stranách jej jako tělesná stráž následovali dva obtloustlí sádelnatí chlapci, v obličeji stejně jedovaté pohledy jako jejich podlý kamarád.

„No co čumíš, ty učitelskej mazánku!” rozkřikl se na mě Draco a pevně na mne ukázal dlouhým světlým prstem. „My jsme dostali od McGonagallový takovou přednášku a trest, ale tebe se to ani nedotklo! Máš bejt v prváku ty smrade!”

Jeho nenávistný hlas se nesl mezi stoly a doléhal k uším všech večeřících, mezi nimiž to začalo zvědavě šumět.

No nazdar, pomyslela jsem si a odsunula od sebe mísu voňavého pudinku.

Doufala jsem, že na tuto scénu všichni brzy zapomenou, ale to jsem ještě neznala všechny stinné stránky Bradavic...

Za pár chvil, když se Malfoy a jeho tuční společníci usadili u Zmijozelu, přičemž mne neustále probodávali pohrdavými pohledy, se však k mé smůle ozvalo někde od Mrzimoru: „Jako vážně? Ona přeskočila prvák? Jakto? Co je to za nespravedlnost?”

Nevěděla jsem, kdo to vykřikl, ale neotáčela jsem se. Přišpendlila jsem svůj prázdný unavený pohled na misku žlutavého pudinku a přinutila se k jídlu.

Má smůla však pokračovala a z Havraspáru někdo zavolal: „To víte, její táta je přece ředitel, velkej kápo! To je jasný, že má takový výhody! Třeba ani nemá hlídaček!”

V tu chvíli jsem takřka zamrzla pod tíhou návalu vzteku; vždyť já přece mám hlídaček!

Ještě než jsem stihla jakkoliv uvažovat, nevědomky jsem vstala, otočila se směrem k ostatním strávníkům a rozkřikla se: „Já mám hlídaček!”

Všichni rázem ztichli. Mne samotnou překvapilo, kolik vzteku čišelo z té jediné věty, ale ten běsnící netvor v mé hrudi mě nutil pokračovat: „Jsem jako vy, chápete?! Nemůžu za to! Nejsem nic extra, vážně ne. Tak to sakra pochopte a nechte mě na pokoji!”

V žilách mi rychlým tempem proudila krev plná zuřivosti. Dech jsem měla mělký, svižný a nepravidelný, paže se mi třásly návalem emocí. Neuměla jsem se ovládat, všechno to na mne dolehlo; Harryho podivné chování, Uršuliny pochybnosti, trapné ticho mezi mnou a tátou, Malfoyovy urážky a fakt, že vlastně nevím, proč jsem ve druhém ročníku, proč tu vůbec jsem.

Posadila jsem se a zanechala tak všechny utápět se v mém doznívajícím běsnění. Cítila jsem se hrozně, jako vyvrhel, jako dílek puzzle, který nikam nepasuje.

Nechala jsem večeři večeří a odebrala se do dívčích ložnic, třeba mi spánek udělá dobře...