Brumbálova dcera

VIII.

Jen co jsme dorazili domů, zahrnula jsem tátu otázkami na novou školu a kouzelnický svět. Zajímalo mě vše, každá maličkost - jakto, že jsem o tom nevěděla? Táta mne ale umlčel se slovy, že musí ještě něco zařídit ve škole a jen co se vrátí, vše mi řekne.

Zůstala jsem tedy doma sama s hromadou knih a...hůlkou. Co ta hračka asi dokáže; pomyslela jsem si a vzala kousek dřeva jemně do prstů. Byla tak lehká a ladná jako pírko z labuti. Příjemně mě hřála do dlaně a vyzařovala podivnou auru, jež mě fascinovala.

Nemohla jsem již vydržet, a tak jsem sáhla po jedné z knih, konkrétně po učebnici přeměňování. Co takhle udělat ze sklenice myš?

Percival v kleci jen poplašeně mával křídly. „Jen klid,” uklidňovala jsem ho tiše, očima jezdíce mezi řádky knihy, „já dám pozor. A navíc - mám jít hned do druhého ročníku, musím přece něco umět, ne?” Usmála jsem se a Perci jen hvízdl na souhlas. „Tak se mi líbíš!” rozesmála jsem se a připravila se na své první kouzlo.

Ze skříňky v kuchyni jsem vytáhla křišťálově průzračnou sklenici a postavila ji na stůl. Poté jsem oči opět sklopila ke knize. „Takže švihnout a mávnout, ruku držet v úrovni ramen,” mumlala jsem si tiše pod vousy a dumala nad tím, jak to celé udělám.

„Ferra verrto...” zapřemýšlela jsem nad kouzelnou formulí, výrazně podtrženou v textu. „Tak jdeme na to!” Zaklapla jsem knihu a vražedně namířila hůlku na sklenici, nevinně stojící na stolku přede mnou.

Zavřela jsem oči a tiše pronesla: „Ferra verrto!” Rychle jsem oči otevřela a opravdu! Kouzlo se zdařilo! Místo blyštivé sklenice teď na stole seděla malá šedá a čiperná myška. Chytila jsem ji za ocásek a vsunula ji rozjařenému Percimu do klece. Ten jen zahvízdal a pustil se do ní.

S radostí jsem přihlížela, jak se krmí malou myškou, přičemž jsem stále až dětsky radostně opakovala: „Perci! Mně se to povedlo! Moje první kouzlo!” Sovička sice zjevně věnovala větší pozornost své svačině než-li mně, i tak to byl pro mě obrovský úspěch. Rozhodla jsem se zkusit další kouzla a to co nejdřív!

Za několik hodin již po kuchyni pobíhaly nejen myši, ale i jezevci, žáby, žížaly a jiní živočichové. V místnosti nastal takový zmatek, že jsem poněkud ztratila hlavu, a nevěda co dělat mě jen napadlo - co když přijde táta dřív?

„Klid prosím!” zavolala jsem na vzniklý zvěřinec, nikdo mě ale neposlouchal. Co takhle je nějakým kouzlem přinutit k poslušnosti? Hned jsem do ruky popadla učebnice a začala horečně listovat - něco tu přece musí být! Konečně. Ano, to bude ono. Bylo to ale zvláštní kouzlo, bylo až na konci učebnice a bylo napsané rudým inkoustem.

Nad názvem kouzla stálo krvavě rudě podtrženým písmem: ‚Kletby, které se nepromíjejí’. Co je to za hloupý název? „Imperius?” tázavě jsem pozvedla obočí a mrkla na Perciho, ten jen pokrčil křídly a dál se věnoval myšce.

„No nic, zkusím to,” mávla jsem nad tím rukou a pozorně si o této kletbě přečetla: „Kletba imperius patří mezi kletby, které se nepromíjejí; to znamená, že byste je nikdy neměli používat...blá blá blá!” Energicky jsem knihu zaklapla. „A co je na tom?! Co mi jako udělají? Nikdo o mně neví!”

Chladně jsem se rozesmála a hůlkou namířila přímo na jednu z myší běžící po podlaze. „Imperio!” vykřikla jsem z plných plic a tělem mi proběhl podivný pocit, bolest či co. Ihned jsem stáhla hůlku, bylo ale již pozdě.

Myš sebou zmítala dle pohybů mé hůlky, snažila se bránit, vše bylo ale marné. „No tak!” Do očí se mi hrnuly slzy, bylo mi té myšky tak líto. Zřejmě ji to bolelo.

„Už dost!” zahodila jsem zhnuseně hůlku do kouta, myš ale letěla za ní. Stulila jsem se do klubíčka a propadla v pláč. „Co jsem to jen udělala?!” vzykala jsem zoufale, „co teď?”

Pak se ale stalo něco, co jsem nečekala ani já, ani vyděšený Perci poletující poplašeně ve své kleci. Hůlka náhle jako by ztratila svou moc a myš byla opět volná, ve stejný okamžik mi ale na okno zaklepala velká černá sova, v zobáku třímala dopis s rudou pečetí.

Uvzlykaně jsem vstala z podlahy a neohrabaně obrovskému ptákovi otevřela. Ten mi jen podal dopis a s mohutným máchnutím křídel odletěl. Roztřesenými prsty jsem si prohlížela obálku. Byla na ní rudá pečeť ale neměla adresu. Rozechvěle jsem ji otevřela a začetla se do řádků dopisu:

Vážená slečno Brumbálová,

doslechli jsme se, že užíváte kouzel mimo školu, na kterou jste ještě ani nenastoupila a navíc zkoušíte kletby, jež se nepromíjejí! Toto je velmi vážný přestupek! Doporučujeme Vám ihned toho zanechat a obrátit se na Ministerstvo kouzel pro zmírnění trestu, který by byl jasný, kdybyste již navštěvovala školu čar a kouzel v Bradavicích.
Tak tomu ale zatím není, proto máte jediné štěstí a vyvázla jste bez úhony. Mějte se ale na pozoru! Pořád máte hlídáček!

S pozdravem
Kornelius Popletal, ministr kouzel