Royale Club

Spolu

Uf... Za poslední čtyři měsíce se toho stalo až moc.

Například já se stala tak nějak polozávislá na trávě. A Royale Club je teď pro mne něco jako druhý domov a s klukama s Palaye tam trávím skoro každý večer.

A když už jsem teď své kamarády z této slavné kapely načla... Mám pocit, jako bych k nim snad už od vždycky patřila.

Taky jsem u nich pečená vařená a oni u mě vlastně taky.

Ostatně vraťme se do přítomnosti...

Kdo by tomu věřil, že tak kouzelné místo, jako Royale Club bude mít otevřeno i přes den, že? No, já tedy rozhodně ne. Tedy až do předminulého pátku, kdy mi Sebastian navrhl, že bychom mohli do našeho oblíbeného podniku zajít o víkendu na snídani. Od té doby jsme tu každý víkend pečení vaření. 

Nyní je asi půl jedenácté dopoledne a já s Emersonem, Remingtonem a Sebastianem sedíme v jednom koutku největšího z sálů našeho oblíbeného klubu a pijeme už asi druhý šálek kávy a já se zrovna nahla pro můj již asi třetí cupcake tohohle rána. Kdo by řekl, že v podniku, který převážně sází na svůj noční provoz budou dělat tak skvělé dezerty. Rem do sebe láduje lívance s tlustou vrstvou Nutelly a Em se Sebem se spokojili s dvojitými porcemi míchaných vajíček.

Až dojíme vyrážíme s klukama za nějakými jejich známými, kteří prý taky dělají do hudby a večer se sem zase vracíme, ovšem už ne tak úplně kvůli jídlu.

Seb dopije poslední hlt kávy ze svého hrnku, utře si dlaně do svého vzorovaného saka a zavelí k odchodu. 

A tak do sebe vtlačím poslední sousto své snídaně, které spláchnu kávou a vyhoupnu se na nohy. Sebastiana se holt musí poslouchat.

Celý den jsme na nohou, i když co si budem, je to neskutečná zábava. Kluci dělají hudbu, stejně intenzivně, jako pitomé, ovšem pro nás, kteří jsme posilnění jointem trávy, popukání hodné fórky a já se ani nenaděju a už je zase půl jedenácté a my jsme v Royale Clubu. Ale je večer.

Přišli Andrew s Danielem a dokonce se k nám připojilo ještě pár dalších lidí, které jsem většinou viděla poprvé v životě.

Seděla jsem mezi Danielem a nějakou černovlasou holkou v černé sukni, růžové hoodie a s tmavými kruhy pod světlýma očima, když jsem se rozhlédla po místnosti a svým bystrozrakem jsem si nedokázala nevšimnout, že tady bratři Kroppovi nejsou.

Tak jsem se je tedy vydala hledat. 

Ovšem to jsem nepomyslela na to, jak je Royale Club obrovský. Prošla jsem snad každý pokoj ve dvou partech budovy, ale po bratrech nikde ani vidu, ani slechu. Proto jsem vsadila na to, že by ještě mohli vlézt na střechu klubu, jelikož vím, že mají stejnou slabost pro krásné výhledy jako já.

Šla jsem po vratkých, dřevěných a značně neudržovaných, schodech na půdu, ze které vedly nenápadné dveře na střechu. O tomto místě mi jednou řekl Emerson.

Vyšla jsem nahorů, položila ruku na dveře a užuž jsem se chystala je otevřít, když jsem zaslechla zpoza dveří křik.

,,SLEZ ODTAMTUD! OKAMŽITĚ!!" křičel jeden hlas, který mi až nápadně připomínal Sebastiana.

S rukou na klice jsem se snažila ani nedýchat a poslouchat zvláštně znějící rozhovor, či spíš hádku.

,,Pusť mě, Sebastiane!" druhý hlas zněl sice naštvaně, ale šlo v něm zaslechnout i náznak pláče.

,,Prosím nedělej to," třetí hlas, při němž se mi rozbušilo srdce. Emerson. Emerson s naprosto zlomeným hlasem plným bolesti.

Začínala jsem mít nepříjemný pocit v žaludku a v uších mi začlo pískat. Přepadla mě chuť ocať zmizet. 

Ale já jsem nemohla. Jak taky jo, když mí nejlepší přátelé, má rodina, má nějaký problém?

Vzala jsem za kliku a celá roztřesená vešla na střechu. 

A mé špatné tušení se bohužel potvrdilo.

Na konci střechy stál Remi. Stál tam jako anděl chystající se vzlétnout. Ale on anděl nebyl. Nevzlétnul by, i kdyby byl tou nejlehčí a nejkouzelnější bytostí pod sluncem. Už byl jednou člověkem a ti o andělech a ptácích můžou jenom snít a závidět.

Sebastian ho pevně držel za zápěstí. Sebastian. Nejstarší z bratrů, opora, byl jako přístav, o kterém jste vždycky věděli, že se do něj můžete vrátit, záchranný člun, který tu byl vždycky pro vás. Byl jako otec. Jako tichý rytíř stojící ve zbroji na své němé, avšak bdělé stráži, vždycky schopen tu být pro vás a podržet vás, bránit vás a ochraňovat.

Asi dva kroky od Remiho stál Emerson. Stál tak ztuhle, až mi připomínal opadaný strom, který jen přihlíží ničivému běsnění zimy a smutně a truchlivě tam jen tak stojí, sám, bezmocný. Ano, bezmocný a zoufalý. Přesně takhle tam Em stál. A ještě navrch se tvářil, jak osamělá laňka, tak vypadal vyděšeně. Ty jeho kouzelné oči měl doširoka otevřené, stejně jako ústa s třesoucím se spodním rtem. Po tváři s menším strništěm mu tekly slzy, které vytvářely na jeho lících lesklé cestičky.

Naprosto jsem netušila, co mám říct, nebo udělat. Ještě nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by chtěl odněkud skočit.

Došla jsem k Emovi a pevně jej chytla za paži. 

S trhnutím se na mne otočil. V jeho pohledu byla bolest, které mě sžírala zaživa. Stislka jsem jeho ruku ještě víc.

 Pak jsem se vydala ke konci střechy. Stoupla jsem si na její samotný okraj, hned vedle Remingtona. Z takové blízkosti smrti se mi zatočila hlava, ale neustoupila jsem ani o krůček.

Remington se na mne ohlédl. V zarudlých očích měl slzy, byl celý našedlý a vypadal utrápeně.

,,Když skočíš, skočím s tebou, Remi," podívala jsem se mu rovnou do očí, aby věděl, že to myslím smrtelně vážně.

,,Ne, Jess," hlesl zoufale.

Já ovšem neustoupila a stála tam vedle něj.

Z druhé strany k Remingtonovi přistoupil Emerson. Když se na něj Rem koukl, prohlásil: ,,Reme, jsi můj brácha. Jsi ten nejlepší kámoš, kterého bych kdy mohl mít, moc mi na tobě záleží a nelíbí se mi, když... Kurva, Remingtone, mám tě rád." A do očí se mu dostaly slzy, ty stejné slzy, které teď v očích štípaly i mě.

Vedle sebe jsem ucítila něčí blízkost a vzápětí mne něčí teplá, velká ruka chytla za tu mou třesoucí se. Sebastian. 

A já chytla Remiho. A Remi Emersona. A tak jsme se tam všichni čtyři drželi. Drželi jsme se nad propastí a koukali do ní a ona jakoby se nám vysmívala a otvírala před námi svůj nenasytný chřtán. Ale nikdo z nás jí už v oběť přijít nechtěl. A to bylo podstatné. 

Stáli jsme tam, vítr nám povlával s šaty a vlasy a my čtyři uplakaní blázni, kteří mají občas v srdci a duši prázdno jsme věděli, že tu pro sebe už vždycky budem.

Jako první udělal krok vzad Remi.

Pak jsme se všichni objali. Jedno velké společné obětí.

,,Všechno bude dobré," šeptali jsme. Ani nevím, kdo z nás s tím začal. Prostě jsme to všichni potřebovali říct. A hlavně jsme to potřebovali slyšet od někoho jiného než nás samotných.

Omlouvám se, že jsem nepsala už tááák dlouho, moc mě to mrzí, jen jsem moc neměla inspiraci a čas....

Mimochodem, přeju všem krásný, šťastný a hlavně zdravý rok 2021! Stay safe, honeys! 

Mám Vás moc ráda.

Se vší láskou, kterou může nabídnou                                                                  Konosika <33