Royale Club

Co se to právě stalo??

Jess

I přes můj neúprosný bolehlav slyším, jak kluci z Palaye vedle v bytě zkouší. Zní to celkem dobře... Asi nějaká novinka, že ji ještě neznám... bleskne mi hlavou, když se více zaposlouchám do melodie.

Asi po deseti minutách, kdy se pokouším přesvědčit svůj žaludek, že se opravdu nenachází na palubě rozbouřeného moře a že ta tepající bolest v oblasti čela se zaručeně nezvětší, když se pokusím vstát, se pokusím vzpřímit do sedu.

Sprcha, bleskne mi hlavou tento geniální nápad, a tak se pomalu zvednu a opatrně se začnu štrachat ke koupelně, přičemž se přichytávám kdejaké stěny, či židle.

Když už stojím ve sprše a nechávám chladnou vodu hladit mé tělo, zavřu na chvíli oči. Popravdě si dám pořádně načas, a tak z koupelny vylezu za poměrně dlouhou dobu. 

Ještě v županu si poklidným krokem člověka, naprosto spokojeného se svým momentálním stavem a plná pocitu radosti, dojdu do kuchyně, kde si udělám kávu a po vteřinovém úsudku se rozhodnu, že si nic k jídlu raději dávat nebudu.

Po dopití své ranní kávy se nasoukám do úplých černých džínů a volného, extra pohodlného, trika a zamyslím se nad tím, co bych dneska mohla dělat.

S naprosto inteligentním nápadem, že bych mohla v tomhle baráku někam  zalézt vyrazím z bytu. Přede dveřmi momentík váhám, jestli se vydat dolů či snad nahorů, ale jelikož jsem člověk milující malebné výhledy, začnu skákat do schodů směrem na střechu. 

V momentě, kdy se tam ocitnu, zjistím, že je venku chladněji, než jsem očekávala. I mé mírné chvění se zimou, mě neodradí od strávení hezkých chvil na naši střeše, a tak se neochvějně vydávám vstříc štiplavému větru.

Když ale ujdu dalších pár kroků, zjistím, že nejsem jediná, kdo se rozhodl strávit den tady nahoře. Těsně u okraje střechy, zrovna na místě, které nejčastěji okupuju i já sama, sedí mužská postava. Čeká se třese zimou a mě se zda, že drží něco v rukou. Udělám k němu pár váhavých kroků, přičemž zjistím, že ten někdo má na hlavě posazený klobouk, obvázaný červenorůžovým šátkem.

Dojdu až k němu a chvíli jen tak váhavě postávám za ním. V momentě, kdy si už připadám jako až moc velký úchyl, si odkašlu a zeptám se jej, jestli si mohu přisednout. 

On sebou chudák celý trhne, zřejmě nečekal, že by zrovna na tohle odlehlé místo někdo přišel.

„Um- jo. Jo, jasně, Jess." Na tváři se mu při odpovědi  vykouzlí to pro něj tolik typické zvednutí jednoho koutku, i když je pravdou, že v těch nazelenalých očích má více než vylekaný pohled.

Usadím se kousek od něj a mile se na něj usměju, abych mu dala najevo, že je všechno v pohodě a že kdyby snad měl něco na srdci, tak jsou mu moje uši plně k dispozici.

Zimou se třesoucí kloboučník po mojí pravici se pouze zimomřivě otřese a pohled upře někam dolů do ulice pod náma. A když i já shlédnu pod naše nohy, všimnu si, že ty jeho jsou bosé. Božíčku, musí mu bejt taková kosa! 

I přes fakt, že je ještě dopoledne se venku pohybuje neuvěřitelně málo lidí. No jo, komu by se chtělo do takové zimy. To by asi museli být pořádní blázni. Nebo zoufalci... Kdo ví?

Mírně zvednu oči k tomu, co Em tak starostlivě drží v rukou. Všimnu si, že mezi namodralými prsty v třesoucích se rukou drží skicák. Bohužel mi neumožní do něj nahlédnout, jelikož v momentě, kdy zmerčí, že se na něj koukám, jej zavře.