Co se stane, když dvaadvacetiletá Jess Colby v kavárně, v níž pracuje, narazí na člena jedné známé kapely? A co, když to nebude jejich poslední setkání? Jak často budou nuceni na sebe narážet? A jaké změny to pro cílevědomou Jess bude mít?
Odpovědi...
Rána jsou tady na tak velké město poměrně tichá...
Venku je ještě poměrně tma, avšak já už nemůžu spát. Ale vstávat se mi taky ještě nechce... No a tak teď ležím ve své vcelku pohodlné posteli - zrovna já musel jako nejmladší z nejmladších vyfasovat tu starou, a upřímně doufám ne zavšivenou, matraci po původním majiteli - a čumím do stropu. Věnuju svůj zájem každému flíčku, který na něm je. Zajímal by mě příběh každého z nich...
Víte, že pocit úzkosti se může dostavit rychle a nečekaně jako povodeň? A věděli jste, že může být i tak ničivý?
Schoulený do klubíčka pod tou tenkou peřinou, která mi byla přidělena, tisknu oční víčka k sobě, co možná nejvíc, jak jen můžu. Mám pocit, jako by někdo pevně uchopil moje srdce do dlaně a následně jej ze všech sil zmáčkl. A ono to nevydrželo a teď puká. A ta bolest mi vystřeluje až do krku, který se mi bolestně svírá, až se obávám, že se dříve či později nedokážu nadechnout.
Stisknu víčka ještě víc k sobě.
Co asi teďka dělá máma? A na co asi tak myslí?
Z transu mě vytrhne až zvuk skřípající postele vedle mne. A pak kroky.
Donutím se otevřít oči a zvědavě vykouknout zpod peřiny. Otevírá dveře a vychází z pokoje. Remi.
Vstávám a jdu za bráškou. Trošku se obávám. Remington většinou nevstává takhle brzo... A když ano, tak to potom nebývá moc dobré...
Docupitám za ním až do kuchyně, kde se oba dva zastavíme. On otočený k lince, já se o ni opírám zády.
„Hej Reme," pozdravím ho opatrně, potichu.
„Proč ještě nespíš, Emorsone?" jemně nedůtklivě ze sebe vypraví rozespale nakřáplým hlasem, pohled vpíchnutý do linky, jakoby se přede mnou snažil skrýt obličej.
„Co se děje, brácha?" po chvíli ticho mezi námi přeruším dotazem.
Remington má pro další moment i nadále sklopené oči k lince, i nadále mlčí. Já ho však znám, moc dlouho to takhle nevydrží...
„I feel so sick and tired of being alone, Emerson," jeho hlas je teď tak těžké zaslechnout. Mluví tak potichu. A než stačím cokoli říct, stihne se Remington ještě doplnit: „My life don't mean that much to me..."
„Já vím, Remi," špitnu já. „I feel the same."
A zas je ticho. To ničivé ticho, které vám jen připomíná, jak jste sami...
Remi má v očích slzy. Já taky. Štípe to...
Proč mi srdce bije, jako bych právě doběhl maraton? A proč tak lapu po dechu, i když mám kyslíku dost? A proč mi nejde zrychlený dech ovládnout? Jak to, že se tak moc třesu?
Dnes už podruhé se mi sevře hrdlo a už podruhé mi někdo drtí srdce na kousíčky. Začínám panikařit a i ta miniaturní kuchyňka, kterou nám tento panelák nabízí, se mi nyní zdá ohromná.
„Reme, já se bojím," sotva můžu mluvit, jak je moje hrdlo sevřené úzkostí.
Starší bratr, stále ještě uslzený, na mě vrhne poplašený pohled, který mu věnuju nazpět.
Barrette, proč na sebe musíš pořád strhávat pozornost?! Remington má svých problémů dost a ty, ty zoufalče, ho ještě musíš otravovat svými úzkostmi! Jsem naštvaný sám na sebe. A kvůli tomu se můj úzkostný pocit ještě zvětší a nepříjemné štípání v očích ještě nabere na intenzitě. Nyní už jen ztěžka lapám po cenném kyslíku.
Jako v mrákotách jen cítím, jak mě Remi něžně bere za zápěstí a odvádí do obýváku. kde mě usadí do jednoho z rohů. Jsem mu opravdu vděčný za to, že vybral ten za křeslem. Právě díky tomuto křeslu se teď cítím klidněji, jelikož zrovna ono mě odděluje od ohromného, otevřeného prostoru obývacího pokoje.
Remington se natlačí mezi mě a to ošoupané křeslo a co nejpevněji mě obejme.
„Dýchej, Eme. Hlavně pomalu a klidně dýchej, bráško," pobízí mě konejšivým tónem hlasu. „Všechno bude zase v pohodě, my little brother, yeah? Teď se zhluboka nadechni nosem a dlouze vydechni pusou, kapišto?"
Zmůžu se jen na pouhé přikývnutí a při dalším nádechu rovnou vyplním jeho rozkaz.
A jeho objetí, tohle stísněné místečko, jeho konejšivý hlas a návod ke klidnému dýchání mi opravdu pomáhá. Cítím se už o dost klidněji, pomalu se uvolňuju.
V další moment ale moje oči zaplní další záplava horkých slz. „Promiň mi, Remingtone, já..." zlomí se mi hlas a já nejsem schopný pokračovat dál.
Bráška mě však pochopí a jeho objetí ještě zesílí. „Dneska ukonejším já tebe a zítra možná ty mě, hm?" Slyším, jak se usmívá, což mě donutí se taky pousmát. „A navíc.. pamatuješ na to, jak jsme hráli tohle tour po Státech? Nevím, kdo mi pomohl se před koncertem v San Franciscu vzchopit a jít na stage...? A myslím, že tvoje Pepper (Emorsonův pes - mimochodem mega moc sladká věc, která má i svůj účet na instagramu, kdyby náhodou někdo nevěděl... :D) to nebyla."
„Děkuji ti moc, Remi," vzhlédnu k němu a věnuju mu upřímný, vděčný úsměv.
„Za málo. Seš přece můj malej brácha," zasměje se a prohrábne mi dlaní věčně rozvrkočené delší vlasy.
„Brý ránko, braši," to se do místnosti vplouží rozespalý a nyní i zívající Seb. Když si ale všimne, jak s Remim sedíme schoulení za křeslem poplašeně se zarazí. „Všechno v pohodě. kluci?"
„Už jo, Sebe," věnuju mu úsměv, jelikož se Sebastian tváří opravdu ustaraně a vyděšeně.
„Neboj, nepokoušel jsem se ho znásilnit zatímco jsi spal," ujistí nejstaršího v žertu Remi.
A Seb jeho fórek zjevně pochopí, protože s úsměvem na tváři prohlásí následující: „To jsem rád, protože bych si to nechtěl nechat ujít," a se smíchem po nás hodí polštář, jež se ještě před chvílí povaloval na sedačce.
A tak začne polštářová bitva mezi bratry Kroppovými.
Ano, já vím, s bratry máme dosti prazvláštní smysl pro humor... Ale právě pro něj je oba mám moc rád.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Hey, its Konosika here! (again...)
Podařilo se mi zplodit další kapitolu poněkud dřív, než u mě bývá zvykem (čili si na to raději nezvykejte - nebudete pak zklamaní! - heh, Konosikas tips...).
Na každý pád, děkuji všem za přečtení, podporu, hvězdičky a komentáře, za které jsem vděčná opravdu neskutečně moc... <3
Se vší vší láskou, kterou může nabídnout,
Vaše Konosika! (a nezapomeňte: Love the void, my friends! <3)
