Royale Club

Osudové chyby...

Jess

Popravdě po té puse s Emem jsem ani jednoho z kluků ještě neviděla. A jelikož mi Heather už asi potřetí s velkou lítostí odmítla setkání, kvůli nedostatku času (a to jsem vám říkala, že se dala dohromady s naším šéfem Markem Levickem?), jsem se rozhodla něco konečně podniknout. Oh, jaký to nápad, Jess! 

No a jediné, co mě napadlo, nebylo nic jiného než Vám již více než známý Royale Club.

I po tolika návštěvách, které jsem ten magický klub obdarovala, jsem při vkročení do něj stále nervózní. Tohle místo je... je neuvěřitelně vzrušující. Tolik mi připomíná ty staré doby, které smrděly po cigaretách, pouličním občerstvení a alkoholu, ty doby, kdy bylo až skoro nebezpečné vyjít po desáté večerní sám do ulic, ty doby, kdy děti, hrající si na dospělé, nehlídány svými rodiči, pobíhaly po krutých předměstích a zkoušely vše možné, jen aby si dokázaly, že jsou NĚKÝM a že patří NĚKAM. Doby oněch velikánů jako je například Jimi Hendrix nebo Janis Joplin...

Když vkráčím do klubu s tímhle pocitem, cítím zvláštní šimrání v břiše. Takové to šimrání, které cítíte, když jste připravení udělat něco, co je vám zakazováno. Všechny moje svaly jsou napjaté a mě prolétne hlavou, že by to možná mohl být adrenalin. 

Když už vstoupím dovnitř jako vždycky mě interiér tohoto podniku dostává do kolen. Někomu by se možná mohl zdát kýčovitý. To ale není můj případ. Pro mě je nádherný. Zlato-nachová krása, vznešenost. Vždycky, když sem vstoupím, cítím se, jako někdo vyjímečný, někdo důležitý. Jako někdo modré krve. A pokaždé si tento úžasný pocit užívám plnými doušky. 

Zamířím do jednoho z pokojů v přízemí, kde se uvelebím ke stolu v nejtemnějším rohu, který má ovšem výhled na celý sál. Chvíli jen tak sedím na vzorovaném polštářku s rudými třásněmi a opírám se o naleštěný stůl z tmavého dřeva, kochám se pohledem na honosný lustr nade mnou a spokojeně si užívám ten překrásný a uvolňující pocit adrenalinu, který mi stále proudí tělem. 

Když příjde číšník, objednám si skleničku kvalitního rumu a, jen co se ke mě dostane, lok ucucnu a mírně se zakuckám. Popravdě, když takhle piju sama, cítím se jednak osamělá, ale oto víc jako nějaký násoska.

Proto společně se svou nízkou skleničkou vstanu a procházím se klubem. Jak si všimnu, nejsem jediná, koho osvítil stejný nápad, všude kolem mě se po domě poflakují skupinky lidí.

Vyjdu do druhého patra a chvíli se pomalým krokem procházím po balkónku, kterým můžu vyhlídnout na přízemí, ze kterého jsem se sem dostala. Po chvíli mě to však omezí, a proto pokračuju ve své obchůzce dál. 

Mé bezcílné bloudění tím kouzelným domem zastaví až hlouček lidí stojící u pánských toalet. Abych to rozvedla; u těch dveří nestojí pouze muži, ale i ženy a navíc to vůbec nevypadá, že tam stojí primárně proto, aby vykonali svou potřebu. 

No a já jsem samozřejmě zvědavost sama a vydám se jejich směrem. 

A to byla osudová chyba...

I přes to, že stojím až v poslední řadě a dosti daleko od dveří, můžu vidět, co se uvnitř děje. 

Nebudu to zkracovat; v místnosti toalet je na kachličkách sesunuté nějaké tělo. Mužské tělo. V ruce má zapíchnutou injekční stříkačku a, co si budem, jeho tvář je celá nažloutlá. Tělo je zkrouceno do zvláštní pózy, jakou by si zřejmě jen tak někdo nevybral ke spánku. 

Nad tím tělem se sklání pár mužů s propadlými tvářemi a vypouklýma, unavenýma očima, které lemují nafialovělé kruhy.

„Jimy," vzdychne posmutněle jeden z těch, co se nad tělem sklánějí. Popravdě mě mírně zaskočí ten lhostejný tón, se kterým vysloví jméno zřejmě toho na podlaze. Jakoby mu byl ukradený, i když se zdá, že jsou přátelé...