Co se stane, když dvaadvacetiletá Jess Colby v kavárně, v níž pracuje, narazí na člena jedné známé kapely? A co, když to nebude jejich poslední setkání? Jak často budou nuceni na sebe narážet? A jaké změny to pro cílevědomou Jess bude mít?
Odpovědi...
Sobotní ráno pro mě také nezačne kdo ví jak úžasně, jelikož mě okolo půl osmé probudí neskutečný kravál vycházejí od mých nových, Palaye Royale poslouchajících, sousedů.
Nasupeně se tedy vstyčím do sedu a jednou se hluboce nadechnu a vydechnu, abych se alespoň trochu uklidnila, i když co si budem, moc to nezabere.
Postavím se na nohy a zvědavě přiložím ucho ke zdi přímo sousedící s bytem mých sousedů.
Z jejich bytu zaslechnu jen něco jako pokus o hudbu (s největší pravděpodobností vycházejí z repráčku), kterou ovšem přehlušuje křik a nějaké nárazy, jež jsou následovány výbuchy smíchu.
Já, kterou asi zase popadl jeden z jejích přihlouplých záchranářských popudů, se tady neohroženě vydávám k jejich dveřím, abych, jako každý správný hrdina, zjistila, co se děje.
Tak tedy zaklepu na dveře a chvíli čekám.
Jsem ze svých sousedů trošku nervózní, co vy víte, co tam před chvíli dělali...? Co když jsou to masoví vrazi? Nebo satanisti a právě je vyrušuju od dokončení jednoho z jejich rituálů?
Už vidím, jak mi pomalu otevírají dveře... Sakra, proč jsem se do toho navezla, teď už není cesty zpět!
Když mi otevřou dveře, zůstanu na své nové sousedy jen s vykulenýma očima a otevřenou pusou dokořán čučet, naprosto ohromená tím, kdo mí noví sousedi vlastně jsou.
„No kurva," vysoukám po pár sekundách, kdy jen čumím na ty tři lidi ve dveřích.
„Ehm, snad neděláme až tak velký kravál," praví omluvně ten s celkem oldies účesem.
Já se zmůžu jen na něco na způsob zahuhlání, z tváře mi však ani na moment nezmizí onen vypleštěný výraz.
„Jen jsme zjistili, že nám tu předchozí majitel nechal nějaký balonky a celkem flekatou stěnu," doplní předchozího druhý, ten s rozvrkočenými vlasy černé barvy.
„Jo, a tady tohohle pablba napadlo je napustit vodou, házet je na tu hnusnou zeď a vydávat tak ten strašnej kravál," popuzeně shrne situaci poslední ze tři mužů, kterého zdobí vyšší a již značně ošoupaný cylindr.
„Ale noták," protáhne zas ten s těmi střapatými vlasy. „Vždyť ty ses taky dobře bavil, ty jedna naše cíťo."
Ten s kloboukem a delšími vlasy jen protočí panenky, ale na ostře řezané tváři se mu roztančí úsměv.
„Oh - my - God!" vysypu ze sebe zase já. Mám sto, co sto, milion, chutí si promnout oči, jestli ještě náhodou nespím. „Vy-vy-vy-" je asi jediná další reakce, které je můj rozespalý, a v tento moment až moc zmatený, mozek schopný.
Ti tři na mě jen nervózně pohlednou, očividně jim můj obdiv a jistě velmi přehnaná reakce není zrovna moc po chuti.
„Vy-vy jste P-palaye Ro-royale!" vypísknu až skoro hystericky, načež se ti tři začnou mírně uculovat a souhlasně pokyvovat hlavami.
„Ehm... Takže... Potřebovala jste něco?" zeptá Sebastian na důvod mé návštěvy.
„No-no, ne," já na to jen a Remington se začne mé prosťoučké odpovědi smát a Emersonovi na tváři taky pohrává pobavený úsměv. Blbečkové...
„Tak já asi zase půjdu," špitnu pak zahanbeně a odploužím se nazpátek ke svým dveřím.
„Klidně se někdy stav!" křikne za mnou se smíchem Remi a já slyším, jak se všichni snaží udržet smích. Hajzlíci jedni!
Jen co za mnou zapadnou dveře, okamžitě popadnu do ruky mobil a nehledě na čas vytočím číslo své kamarádky Heather.
„Ježíš, Jess, pro Boha, proč mi v sobotu voláš takhle brzo?" zahuhlá mi Heather rozespale do telefonu.
„Neuvěříš, kdo bydlí přes chodbu!" zakřičím jí do sluchátka.
„Božíčku, nehulákej tak, zlatí," klidní mě zas ona, stále ještě znící dosti neprobuzeně.
„Heather! Okamžitě se mě zeptej, kdo bydlí přes mojí chodbu?!" nakazuju ji.
Ona si povzdychne, ale opravdu se zeptá: „Kdo bydlí u tebe přes chodbu, Jess?"
„Kluci z Palaye Royale!" už zase křičím.
„No ty krávo! To si ze mě děláš prdel, ne?" najednou je Heather víc než probuzená.
A popravdě řečeno není jediná, kdo je z toho víc než na prášky. I já mám co dělat, abych se udržela jakž takž v klidu.
Popravdě Janem na to myslela celý víkend a s Heather jsme provolaly snad miliardu, jak jsme si mezi sebou pořád volaly.
No a než jsem se nadála bylo už zase pondělí ráno a já, jak už to má holt Jess Colby ve zvyku, zase zapsala a teď tudíž zase nestíhám. A pozdní průchody Mark fakt netoleruje...
Nějakým zázračným způsobem tedy dosprintím do práce, celá upocená, mírně smradlavá, s rozčepýřeným hárem a dosti špatnou náladou. Jen co takhle vejdu do dveří naši malinké, společné šatny, přivítá mě rozjařený pískot Heather.
„Ne ne, Jess!" Okamžitě mě běží obejmout, načež mi dál piští do ucha: „Oni nemůžou bydlet hned vedle tebe!"
Se smíchem přitakám a, jen co ze sebe sundám jak Heather, tak svou bundu, si kolem pasu obvážu zástěru s logem Starbucks.
„No, tak do práce vážená! Rychle než nás zase Mark zdrbe!" pobídnu ji s úsměvem. Teď toho máme popravdě až nad hlavu, jelikož jeden z našich spolupracantů, Tim Moore, má dovolenou. Hajzlík jeden si odjel se svým přítelem na dovolenou do Paříže.
Vydám se tudíž za pult a s úsměvem na tváři vyčkávám naše dnešní první zákazníky.
S Heather máme teď z rána frmol, lidí je jak sr- ehm, však vy víte čeho - a my se tedy máme co otáčet.
V tom však do podniku vstoupí někdo, koho bych tu opravdu nečekala a jeho návštěva mi tedy skoro vyrazí dech.
Co tady děla ON...?!
Další kapitola je na světě! Snad se líbila a já samozřejmě nezapomínám i na jeden ze své početné sbírky memes! 😉😅
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
(Jop, Remi s Nutellou je prostě best couple ever... 😏)
