Royale Club

Útěk z vlastní párty

Asi po deseti sekundách, kdy se zpoza dveří ozývá nějaký podivný kravál, mě a Heather otevřou. Spíše Remi nám otevře.

Na hlavě mu jako vždy stojí černé vlasy, nádherné zeleno hnědé oči mu rámují perfektní linky, které jsou snad milionkrát lepší než cokoli, o co jsem se kdy pokoušela já, a jako vždy je oblečen v černých upnutých kalhotách, které samozřejmě dávají na obdiv jeho vyhublé končetiny. Svůj outfit doplnil o bílou vypasovanou košili a kšandy, jež mu visí podél nohou.

„Fakt jste tady!" s údivem nám dvěma, které naproti němu teď stojíme jako dvě trubky, věnuje dětinský úsměv, jakoby nevěřil, že opravdu přijdeme. Pokyne nám, ať jdeme dovnitř, a proto jej s Heather následujeme, obě s nadšenými úsměšky. Určitě teď působíme jako dvě malé, a víc než trapné, fanynky, ale to tady přeci nikoho nezajímá, nebo snad jo...?

Remington nás tedy zavede do jejich obýváku, kde se mi již naskytne pohled na onu osudnou, flekatou stěnu.

„Sedněte si, prosím," požádá nás dvě Sebastian, který společně s Emersonem narychlo uklízejí nepořádek - toť jest množství oblečení, ať už čistého či nikoli, nějaké tužky, blok na kreslení, pár trsátek a nějaké ty nedojedené čipsy - poházený po sedačce. Když všechny tyhle věci odnáší pryč, Em ještě stačí popadnout popelník s překypujícím popelem a nedopalky. Všimne si mého pohledu a jen se rychle a roztomile - jak jinak, že jo - usměje.

„Ještě přijde Daniel a pár dalších lidí," informuje nás Remi, který se právě vrací zřejmě z kuchyně, jelikož v rukou drží hromadu nízkých skleniček, velkou mísu s čipsy a kromě petky s kolou i nějakou sklenici alkoholu, který tipuju na jeden z dražších rumů.

A má pravdu. Asi za čtvrt hodinky už je jejích malý, ošuntělý obývák plný lidí. Z bedniček hraje hudba, závěsy jsou stažené a světlo rozsvícené. Všichni se hlasitě baví, smějí se, pijí, někteří i tancují, či se líbají (buď jemně, opatrně, nebo na to jdou zhurta a lezou si vzájemně až do krku). 

Heather se vesele, což přikládám tomu množství alkoholu, co vypila, baví s nějakým podivně ošaceným chlapíkem, a já proto zůstanu na prosezené sedačce sedět sama. Nijak moc mi to však  nevadí, jelikož aspoň můžu přemýšlet. A popravdě mám o čem. Vždyť mě samotní Palaye Royale pozvali k sobě domů!

Sedím na sedačce, civím do blba a pomalu ucucávám rum ze své skleničky. 

„Asi se moc nebavíš, co?" to si ke mně přisedne Emerson s cigaretou mezi rty. I když se na mě usmívá, vypadá tak nějak smutně... Stejně jako Remimu, tak i Emovi se v očích leskne mírný podtón smutku. 

Emerson na mě hledí a já zas koukám na něj. I když je kolem tohohle roztomilého „kloboučníka" hodně lidí, působí tak nějak osaměle. Jakoby se těm všem lidem i dobrovolně stranil, jakoby chtěl  být sám.

„Ehm- Jess?" vytrhne mě jeho hlas ze zamyšlení. A jen co si uvědomím svou trapnou situaci značně zčervenám. „Jsi v pořádku?" starostlivě se mě zeptá Em.

Souhlasně přikývnu s při omluvě si zastrčím neposedný pramen vlasů za ucho.

„Čauteeee!" k nám dvěma na gauč přiskočí Remi s poloprázdnou skleničku v ruce. 

Chvíli si spolu jen tak povídáme a asi po půl hodině se k nám přidá i Seb. Povídání si s kluky z Palaye je něco skvělého. Jsou všichni tři moc fajn a neskutečně sympatičtí.

„Jess?" nadzvedne ke mně tázavě obočí Remi poté, co nám Sebastian rozvedeně dovypráví jednu z těch trapných rodinných historek o malém Remim s Emovi. „Nechceš někam zajít?" a Remingtonův tón zní víc než prosebně.