Royale Club

Starostlivý brácha

A jsme zase zpátky u Jess, dámy a pánové! 

Zase se vydávám do Royale Clubu. Sama. Nejdřív jsem chtěla zaklepat na kluky z Palaye, ale když jsem z jejich bytu zaslechla hudbu, došlo mi, že teď asi zkoušejí, a tak se mi je nechtělo rušit.  

Royale Club je úžasný místo. Tedy až ho najdete, což v mém případě trvalo nějakou tu minutku. Jen co jsem vešla dovnitř, zase na mě dolehla ta zastaralá a mírné ušpiněná - snad mi rozumíte - atmosféra. Vzduchem se nesl příjemný pach cigaret, vodní dýmky a tabáku, který mou vzornou dušičku naváděl ke hříchu. I přes značný počet lidí je Club poměrně tichý a klidný místo, taková ta miloučká zašívárna, do níž máte chuť vlezt vždy, když je vám pod psa.

Hned co vejdu dovnitř, se mi na tváři roztančí blažený úsměv. Nemohla bych tady zůstat do konce mýho života? Prosím!

Pomalu si to zamířím k malému, kulatému stolku v rohu přízemní místnosti. Posadím se na měkoučký polštářek a jen co ke mně přijde zjevně mírně sjetý číšník, objednám si sklenku červeného. Díky mé zvědavosti však nemám možnost si ji vychutnat v klidu. Abyste rozuměli, začalo mě hryzat, co se nachází v dalším patře Clubu. A nebo jich je víc?

Zvednu se a sklenici s vínem samozřejmě nezapomenu vzít s sebou, když se vydávám ke schodům. Ty jsou, ostatně jako celý Royale Club, ohromné a monumentální. Mají nádherné, staře vyhlížející zábradlí, celé pozlacené a plné okouzlujících vzorů. Samotné schody házejí svůj lesk, který částečně způsobily i mdlé naoranžověle svítící lustry, na všechny strany. Jsou však pokryty rudými, sametovými koberci, které ještě podrývají královský vzhled celého klubu.

Už stojím nahoře v druhém patře. Fajn. Co teď tady?

V druhem patře je mnoho místností se zavřenými dveřmi, tudíž netuším, kam můžu a kam zase ne. Mé dilema ovšem vyřeší nějaký kluk, který vypadá na to, že mu pravidelné požívání omamných látek už dávno není cizí.

„Hej!" křikne na mě, až lehce nadskočím úlekem. „Tu dýmku jsme si objednali my, kočičko."

Wtf? On si mě doopravdy spletl s obsluhou? Vždyť tak s tou upitou sklenkou vína ani nevypadám! A co víc, jeho objednávku ani nemám! Asi už musí být pořádně mimo... 

Na každý pád jdu za tím chlápkem, nehledě na to, že je to dost možná jedna z nejméně zodpovědných a nepromyšlených akcí, které jsem se kdy rozhodla uskutečnit.

Tedy nejdřív mu rázně vysvětlím, že žádná obsluha, a ani nic jiného, nejsem.

V tom malým kamrlíku, kam mě ten chlápek zavede, je namačkáno množství lidí. Chvíli mě i přepadne myšlenka na útěk, jelikož mě pár polonahých lidí na první dojem docela dobře přesvědčí, že se zde konají nějaké orgie, kterých bych já osobně nerada byla svědkem. Můj chvatný pokus o útěk ale zadrží známý příjemný hlas. 

„Jess! Ty jsi taky tady! Pročs' nám o tom neřekla? Mohli jsem jít spolu?"

Ano jedni z hostů té obsáhlé společnosti natěsnané v onom malém prostoru byli i mnou již známí bratři Kroppovi.

Já se v odpověď jen mírně pousměju a pokrčím rameny, načež mě oni okamžitě vyzvou, ať se posadím.

Seděla jsem mezi Emersonem a Remingtonem, a tudíž se mi naskytla jedinečná příležitost poslouchat Emův příjemně hluboký hlas, který mluví o umění. Za pár minut se dokonce dostavila i obsluha s objednanou dýmkou a my si tak mohli vychutnat večer se vším všudy.

Asi po necelé hodině jsem nachytala samu sebe, jak se opírám o  Emersonovo rameno a s přihlouple nafetovaným úsměvem ho poslouchám. (Může se člověk zfetovat z vodní dýmky? Asi jo, ne...? - Konosika zas blbá jak tágo ;)) 

Ani se nenaděju s je půl třetí ráno a já se s členy Palaye Royale vydávám na cestu domů.

Myslím, že na tu dýmku nejsem moc zvyklá, protože se v jednu chvíli nahnu nad nějaký keř a s  Emovou rukou na mých zádech hodím tyčku. Když zvednu pohled od toho chudáka keře zjistím, že se mi Remi tiše směje.

„To se občas stává, Jess. Zvykneš si," miloučce se na mě usměje Emerson a sežehne bratra pohledem, načež mu Sebastian uštědří ránu loktem rovnou do boku.

Rem se sice přestane smát, ale na tváři mu stále září mírný úsměšek, když ke mně přijde a zavěsí se do mě. 

Chvíli pokračujeme mlčky, dokud se mě Rem zeptá: „Hele Jess, nechtěla byses k nám někdy zastavit? Jen tak... třeba na sousedskou návštěvu."

Já s úsměvem kývnu a on se na mě také usměje. Pak se ode mne odpojí a běží za Emersonem, se kterým se chvíli vesele baví a pošťuchuje, až z jejich bratrského hašteření vznikne rozjařená honička ulicemi nočního města.

A ke mě se přidá Seb. Chvíli jen tak jdeme vedle sebe, mluvíme s pohledy upřenými na jeho mladší  bratry.

„Občas jsou jako malý děti, co?" pousměju se směrem k němu.

Jen kývne, i když jde v jeho očích vidět nezamaskovatelnou radost z jeho sourozenců.

Před mou další otázkou si nervózně zkousnu ret, jelikož si nejsem úplně jistá, jestli se můžu ptát, i když mi droga dodává odvahu na to, ji opravdu položit.

 „Asi muselo být těžké se o ne v podstatě starat sám...?" tiše ze sebe vysoukám a v další moment se mi zase obrátí žaludek a já musím opět uhánět ke stejně neudržovanému trávníku.

Seb mi položí ruku na záda a pomalými pohyby mě po nich začne hladit. Když se napřímím starostlivě se mě zeptá: „V pohodě?"

Jen kývnu a vděčně se na něj usměju.

Zase se dáme do kroku.

„Občas ano," vypráví ze sebe najednou Sebastian a mě chvíli trvá, než se zase chytnu. „Ale... oba dva opravdu miluju a myslím, že jsem neměl jinou možnost, takže..." vysvětluje a já pouze přikyvuju. Pak se má mě podívá a v očích má obavy. „Jediné, z čeho mám občas strach je, jestli jim jsem dobrým náhradním otcem." A mě se na chvíli zdá, jakoby se mu zlomil hlas.

Zastavím se a roztáhnu svou náruč k obětí. „Myslím, že jsi pro ně ten nejlepší otec, Sebe." 

A pak se obejmeme. A on mi tiše šeptá do ucha slova vděku. A já ho konejšivě hladím po zádech.

„Hele hrdličky, tak jdem domů, nebo ne?" houknou po nás Sebovi bratři a my oba se na sebe usmějeme a jdeme za nimi.

Ahooj! Konosika je už zase tady s další kapitolou! Snad se bude líbit... ❤️❤️

Anyway, jak trávíte karanténu? Já mám pocit, že z toho všeho občas zešílím... 😂

Se vší láskou, kterou může nabídnout                Vaše Konosika. (A nezapomeňte, Stay safe!❤️)