Royale Club

Na krásném místě s krásnými lidmi

Víte proč se Royale Clubu říká Royale Club? Protože je opravdu královský! 

Jen co s kluky vejdeme dovnitř ohromí mě, jak nádherné to tam je. Jako bych vstoupila do úplně jiného světa. Všechno bylo stylizováno do zlato-ruda a působilo opravdu monumentálně.

„Wow," vydechnu ohromeně a nic jiného nejsem v přítomný moment schopna ze sebe vypravit.

„Líbí?" nadzvedne se spokojeným úsměškem obočí Sebastian.

„Šílíš?" vyjeveně až skoro vykřiknu. „Je to tu úchvatný!" doplním se, když zaznamenám znepokojené výrazy ve tvářích členů mé oblíbené kapely.

Ti tři se zatváří úlevě. 

„Tak co? Půjdem si sednout, královno?" pobídne mne Rem, jemuž na tváři hraje pobavený úsměv. Jenom tě popichuju, říká mi jím.

Tak fajn, když chceš hrát tuhle hru, já s tím nemám problém. Okamžitě přistoupím na jeho taktiku. „Samozřejmě, pane, bude mi ctí být pro dnešní večer vaším doprovodem." Svou řeč doplním o elegantní - nebo se spíš domnívám, že je opravdu elegantní - pukrle.

Remington se zvesela zasměje a nabídne mi rámě, které s děkovným kývnutím příjmu. Seb s Emem nás dva následují dovnitř.

Lidi v klubu jsou... 

Jsou tak jiní! Úžasní... 

Jakoby ten klub sám o sobě nebyl jediný, kdo je tak nějak zastaralý a elegantní. Všichni jeho návštěvníci do něj naprosto perfektně zapadají (až na mě v mých krátkých černých šatech s flitry...). Všichni vypadají tak nějak zastarale, jako i samotní kluci z Palaye. Mnoho z nich jen tak posedává u nízkých, kulatých stolků, které obklopují buď ošoupané, rudé a značně zachovalé sedačky, nebo jen nějaké polštáře nerušivých barev. Podlahu kryjí honosně působící peršany a nad okny s širokými parapety, které jen vybízejí k tomu, aby jste se na ně usadili, visí těžké vínové záclony. Někteří hosté postávají v rozích, či klidně uprostřed, místnosti a tiše, avšak přátelsky, si povídají. Snad každý z nich drží v ruce nějakou skleničku s nápojem, ať už s vínem, či s něčím tvrdším (jak jsem si ale povšimla, pivo tady moc nefrčí - či spíš vůbec nefrčí). Pár z usazených návštěvníků si se slastnými výrazy užívají i vodní dýmku.

„Pojď si sednout, Jess," naznačí mi Emerson pohybem ruky, abych se posadila na jeden z polštářů vedle něj. Vybral volné místo úplně v rohu místnosti, na stěně nad našimi hlavami dokonce visí lapač snů. 

Když si vedle toho pirátu se podobajícímu filozofovi sedám, na mysl se mi přikrade fakt, že tohle místo, Royale Club, je místo přesně pro něj. Em do něj naprosto přesně zapadá. 

Mou domněnku potvrdí Emersonův nadšený, a do jisté míry i slastný, výraz podobající se malému dítěti, které dostalo čokoládovou tyčinku. 

 Objednáme si pití a než se k nám obsluha vrátí, navrhne nám Emerson zakoupení vodní dýmky.

V očích prostředního bratra se zalesknou jiskřičky souhlasu, zatím co ten nejstarší se netváří nijak nadšeně, spíše jako otec, který zrovna přistihl své slušně vychované a od základu vypiplané dítko kouřit za domem. 

A tak se troje pohledy stočí ke mně, jako bych ten spor měla rozseknout právě já. 

„Ehm-" pokouším se získat pro sebe trochu času navíc. „No..." Taky občas míváte neskutečnou chuť udělat něco zakázané už jenom z principu, že je to zakázané? Jakoby právě ta zakázanost podporovala chuť k tomu to udělat, vyzkoušet... „Proč ne? Ještě jsem to nikdy nezkoušela..."