Royale Club

Co se děje?

Emersonův pohled

Svět je nádherný a o to nádhernější je, když jste pořádně zhulení.

S Jess, která cokoli podobného trávě zkoušela dneska vůbec poprvé, jsme se pořádně zhulili. Co si budem, byla to neuvěřitelná sranda. S Jess jsme se smáli snad kařdé blbosti, kterou jsme zaznamenali, což způsobovalo nechápavé pohledy ostatních, kteří ovšem byli také zhulení do té míry, že se k nám dokonce občas i přidávali, aniž by se pokoušeli najít důvod našeho záchvatu veselého hýkání. 

Z ničeho nic mě ta dívka sedící vedle mě obejme kolem krku. Je to neuvěřitelně příjemné, dokonce až cítím lehké mravenčení v „zasažené" oblasti. Mírně se k ní nakloním, takže se teď navzájem opíráme hlavami. 

Ona se ke mě natočí tak, že má rty těsně u mého pravého ucha. Ucítím další poryv mravenčení a husí kůži na krku a kolem onoho ucha. „Hele Eme, ten hrnek má na sobě kosočtverce a když se na něj teď podívám takhle zešikma, tak jsou to vlastně takový ne úplně povedený čtverce," zašeptá mi zastřeným hlasem do ucha a bezprostředně po vyřčení tohoto jejího poznatku propukne v šílený smích. 

V jeho poryvech se mi zachumlá do krku, až ucítím studenou špičku jejího nosu. Nedokážu si pomoct a rozřehtám se s ní. 

Když už mě bránice bolí tak moc, že mám pocit, že s každým dalším nádechem mi asi explodují plíce, vhlédnu. A můj pohled se střetne s tím Remingtonovým. Netuším proč, ale kouká na mě, jako bych mu zrovna  ukradl lízátko, nebo dělal až nepřiměřeně velký bordel.

Jess mne obejme rukama kolem pasu.

„Zlato, já už chcu jít hajat," praví jako malé dítě a, stejně jako všechny malá škvrňata, jemně povytáhne spodní ret a vrhne po mě roztomile prosebným pohledem. 

Zlato... Něco uvnitř mě se právě roztéká blahem.

Zase se přihloupě zasměju a odpovím ji: „Já už taky, drahoušku, ale musíme přemluvit tamten kakabus, aby s nami šel domů do postýlky," a ukážu bradou na Remiho, který se stále nijak moc vesele netváří. Když ovšem zaznamená naše pohledy, zatváří se o to více nevraživě a my s Jess tudíž propukneme v další nával smíchu.

/\/\/\*/\/\/\

„Jess, koukej na tamtu lavičku, no že je nádherná!" naprosto neukázněně ukazuju prstem na jednu z těch mnoha navlas stejných pouličních laviček. Ovšem mě se nyní v mém blaženém stavu zdá kouzelná.

S Jess se držíme za ruce, motáme se po chodníku, přičemž neustále hrozí, že vlezeme do vozovky a sejme nás auto, a proto nás Rem musí v jednom kuse odhánět od konce chodníku a hrozícího nebezpečí.

Naše společnice opět propukne ve smích a jen co mi věnuje další ze svých pohledů, mi prozradí: „Je krásná, Eme."

„Jako ty," věnuju jí úsměv.

 Jess celá zrudne.

Jenže, když nám oběma dojde, že jsem její krásu právě přirovnal ke kráse lavičky, oba zase vybuchnem smíchy.

Ani se nenadějem a už stojíme před našimi byty. S Jess se držíme za obě ruce a koukáme si do očí. Mohl by to bejt i vcelku romantickej moment, nebejt toho, že jsme se co vteřinu pitomě hihňali.

„Emorsone, tak jdeme už?" vrhne na mne netrpělivý pohled můj starší bratr. Nevím proč, ale dnes večer se mi Rem zdá nějak zamlklý, dokonce až naštvaný. Ale co jsem udělal blbě...?

Usměju se na Jess a jen co ji popřeju dobrou noc, ji zmáčknu v objetí. Můj bratr jen prohodí mrmlavé Dobrou a pak už se opravdu vydáme každý do svého bytu.

„Co je to s tebou, Reme?" optám se bráchy, když za námi zapadnou dveře.

Ve ztmavlé chodbě, ve které se ani jednomu z nás nechce rozsvěcet, abychom neprobudili našeho dozorce Seba, který by určitě zase měl kidy, kde jsme tak dlouho, si sotva všimnu, jak Remington sklopí hlavu k zemi.

„A co je s tebou, Emersone?" vybalí on na mne a aniž by svůj dotaz jakkoli rozvedl, odejde do svého pokoje, já už jenom slyším, jak za sebou zavírá dveře.

Co by se mnou mělo být? Přemýšlím o jeho dotazu, když ze sebe ve svém pokoji sundávám oblečení a šperky.

Že by to nějak souviselo s tím, co se stalo dnes večer před tím, než přišla Jess?

Omlouvám se, že další díl vyšel až takhle pozdě...

Se vší láskou, kterou muže nabídnout            ~ Vaše Konosika