Life, this is about you

chapter9

„Um, a ty jsi kdo?" zeptal jsem se jí, „Karmen, těší mě. Jsem Melisina dcera. Bolí tě něco?" vypadala ustaraně. „Ne, proč?" v ruce svíjela nějaký ručník a když mi jím otřela spánek, sykl jsem bolestí. Když ho stáhla zpátky k sobě, byl trochu zakrvácený. „Marcus – teda tvůj táta, tě uhodil do hlavy... víš, že jsi pak omdlel? Máma je sestřička, pracuje ve zdejší nemocnici... Má podezření, že můžeš mít mírný otřes mozku." sdělila trochu plaše. „Tak za prvé, není to můj táta a za druhé, určitě to nic není. Díky za starostlivost, ale zvládnu to," nohama jsem se zapřel o zem a vstal. Nemíním tu být ani o minutu dýl. Jenomže se mi při vstávání zase zamotala hlava, a tak jsem si raději zase sedl a chytl se za hlavu. „Jsi si jistej?" výsměšně podotkla. „Tohle mi scházelo," řekl jsem si pro sebe a zpátky si lehl do postele. „Alespoň se zase nepokusíš utéct," podotkla. Hned jsem ji zpražil naštvaným pohledem, při čemž mi do hlavy vystřelila bolest. Karmen jen zvedla ruce v obraném gestu. „Promiň, jsem jen upřímná," usmála se a zvedla se z koberečku, na kterém doteď seděla. „Nechám tě odpočívat. Zatím se měj," rozloučila se a opustila místnost.

Zavřel jsem oči a hlavu složil do dlaní. Soustředil jsem se na svůj dech a snažil se uklidnit. Chtěl jsem ovládnout svoje emoce, abych si nahlas nezařval. Měl jsem obrovský vztek. Jen nevím, jestli na sebe a fakt, že se cítím naprosto bezmocně, nebo na svého otce.

Z vedlejší místnosti se ozývaly hlasy. Rozpoznal jsem tátův, jestli si vůbec zaslouží, abych ho tak pořád nazýval. „Becky, Beck... zavolá ti, až se vzbudí. Už jsem ti říkal, že spí... – Ne, všechno je v pořádku, věř mi. Nemusíš mít strach," uklidňoval mámu do telefonu. „Á hele, kdo se probudil. Jak se cítíš?" do pokoje vešla Melisa s tácem plným jídla. „Bylo mi už líp," zkonstatoval jsem fakt a posadil se. Jen se na mě smutně usmála a položila tác na stůl. „Mrzí mě, že tě uhodil. Dost jsem mu za to vynadala." klekla si ke mně a začala mi ošetřovat ránu. Sakra, tady snad neexistuje osobní prostor. „On to tak nemyslel. Mrzí ho to," dodala po chvíli. „Hele... nic proti tobě nemám. Jen to, že si bereš toho ve vedlejší místnosti. Nesnaž se ho ale přede mnou obhajovat. On za to nestojí," zarazila se a podívala se mi do očí. „To neříkej," řekla jemně, „Miluje tě. Víc než sebe. Jen ti to neumí dát najevo." „Dal mi to najevo před chvílí. Pravým hákem." „Nezačali jste zrovna slavně," uznala a sedla si vedle mě na postel. „Víš, můj táta od nás taky odešel. Bylo mi o něco méně než bylo tobě, když se to stalo. Chci tím říct, že ti rozumím. Alespoň z části. I té bolesti, s kterou bojuješ tam uvnitř. Ale nejsi na ni sám, ano? Věř mi, že si dokážu představit, jak se teď asi cítíš. Tahle pozice, do které jsme tě postavili... není to fér. A ani jednoduché. Ale jedno jsem o tobě stihla za tu chvíli zjistit. A to, že ty se nikdy doopravdy nevzdáváš. Bojuješ do posledního okamžiku, do posledního dechu. Za to, co uznáš, že je správné, viď?" usmála se a koukla mi do očí. Uhnul jsem však pohledem, protože jsem se styděl. Věděl jsem, že mluví o Jasonovi. A já se styděl, protože to nebyla vůbec pravda. Já to totiž vzdal. Snažil jsem se ze všech sil, ale je to až moc těžký, abych se přes tu díru ve svém srdci přenesl a mohl jít dál. Minulost mě nedokáže pustit a ve skutečnosti ani já sám se od ní nechci odpoutat. Nemůžu. Nemůžu, protože by to znamenalo, že jsem se vyrovnal se ztrátou svého bratra. Jenomže jak bych se s tímhle mohl vyrovnat? Jak můžu jít dál a dát mu navždy sbohem? Je to až moc těžký, až moc bolestivý. Chybí mi. Vždycky mě před krutostí světa bránil, jenomže já nedokázal ubránit jeho. Jak bych mohl bojovat, když jsem svou bitvu dávno prohrál? Melisa ale nemohla tušit, to, co já už dávno. Že jsem slaboch. A tak pokračovala dál: „V tomhle jsi po svém otci, ať chceš nebo ne... navíc jste oba stejně paličatí." jemně se zasmála a pohladila mě po rameni. Zvedla se z postele a podala mi tác s jídlem. „Zkus se v klidu najíst. Doufám, že ti bude chutnat," věnovala mi svůj poslední úsměv a zamířila z pokoje pryč. „Meliso, počkej," zastavila se a podívala se mým směrem. Chvíli jsme se na sebe jen dívali. A protože i přesto, jak mizerně jsem se za svou existenci nenáviděl, nic neměnilo na tom, že mi chtěla pomoct. „Děkuju."

***

Noc jako je tahle je určena k přemýšlení. Hromy se střetávají se zemí a ta nepříjemně duní v nohách. Do okenních parapetů bubnují kapky deště a skládají tak vlastní smutnou píseň v melodicky se opakujícím rytmu. Jako by obloha vyjadřovala, co cítím uvnitř. Nutilo mě to přemýšlet o věcech, před kterými jsem chtěl svou mysl uzamknout. Navždycky. Jenomže ta vzpomínka z večera se zase vrátila.

„Kaydene, promluvíme si?" do pokoje vešel táta a zavřel za sebou dveře. „Vypadá to, že nemám na vybranou," mykl jsem rameny a tím ho vyzval , aby začal mluvit. Ve skutečnosti mě možná přece jen zajímalo, co mi chtěl říct. „Kaydene, já... omlouvám se, že jsem tě praštil. Byl to zkrat, nikdy jsem vás nechtěl bít. S tvou matkou jsme se vždy snažili nejít tou radikální cestou... Zkrátka si nepamatuji, že bych dřív Jay-" „Jestli si chceš promluvit, přestaň mluvit o něm," zarazil jsem ho. Tohle je to poslední, co chci poslouchat. „Promiň, udělal jsem to zase. Vždycky jsem říkal, že vám v životě nechci ublížit. Jenomže přesně to jsem udělal, když jsem od vás odešel. Teď už to vím. A ubližuji ti pokaždé, když se o něm zmíním. Vidím to na tobě. A mrzí mě, že jsme o něm dřív nemluvili, že jsem tam pro tebe a tvou matku nebyl, abych vás oba psychicky podpořil. Místo toho jsem tomu zase zbaběle utekl. Pravdou je, že jsem byl sám na pokraji zhroucení. Ale to, že jsem tam pro vás nebyl, neznamená, že bych vás s Jasonem nemiloval. Věřil jsem tomu, že vám bude beze mě lépe. A že bych všechno svou přítomností jenom zhoršoval. Nikdy jsme si o tom, co se stalo, nepromluvili... a já nechci, aby to tak zůstalo. Chci... vlastně bych si strašně moc přál, abys, když se řekne jeho jméno, na něj vzpomínal v dobrém a s úsměvem na tváři... Aby sis vždycky vzpomněl, jaký jste spolu měli báječný vztah, co všechno jste spolu prožili. Nenech to všechno rozplynout ve smutku a bolesti. Ty přece máš na co vzpomínat. Ano, bolet nás to bude vždycky. Ale jsem pyšný, že jsem mohl mít tak skvělého a obětavého syna. A jsem vděčný, že mám tebe. Hrozně mi ho připomínáš. Je to jako by byl pořád s námi," dokončil a sedl si vedle mě na kraj postele. Oba jsme zírali na svit měsíce a přemýšleli. Bolestivě jsem se snažil zadržet všechny slzy a přemýšlet o tom, co mi právě řekl. Měl pravdu. Ne, že bych s ním se vším, co právě řekl, souhlasil, ale měl pravdu. Možná bych měl zapracovat na tom, jak uctít Jasonovu památku. Jak ho nechat ožít ve vlastní paměti a nechat vzpomínky, aby nebojovaly se smutkem, který mi zaplavil srdce. Možná... kdybych se tomu nebránil, nebylo by pro mě tak těžké se toho břemene vzdát a ten kámen ze sebe shodit... a pořádně se z plných plic nadechnout. Po dlouhé době se dobře vyspat. Usnout s pocitem, že to nebyla moje vina. A vědět, že se s ním zase jednou setkám. A uvidím jeho úsměv.

(1325)

Je v pořádku nebýt čas od času aktivní, nevyčítejme si to. Buďme k sobě srdeční a neberme psaní jako naši povinnost, nýbrž jako dar. Píšu, kdy se na to cítím a nevyčítám si, když to nejde. 

S láskou k sobě. <3