Life, this is about you

chapter2

Dnes je čtvrtek

Jo, přesně... dneska se koná ten pošahanej sraz, doslova pošahanej. Do teď mi vůbec nedošlo, že tam budou úplní magoři. Co tam jako budem dělat? Snad se nebudeme chytat za ruce a zpívat veselý písničky v kroužku, to bych nedal. Nebo že by to probíhalo jako: ,,Ahoj, jmenuju se Kayden a mám problém." A všichni: ,,Ahoj Kaydene!"? Vůbec mezi takový lidi nepatřím. Teda doufám.

Už stojíme v areálu a čekáme, až se objeví moje cvokařka. Cítím se dost trapně, nejradši bych byl ve svým pokoji v klidu doma. Máma má fakt hrozně blbý nápady.

Najednou se odněkud vynořila moje cvokařka zase s tím jejím otravným úšklebkem. ,,Kaydene, tak jsi tady. Paní Whitmoreová, jak se vám daří?" prohodila s mámou pár slov a pak se opět soustředila na mou maličkost. ,,Můžeš Lise pomoct donést poslední židle, prosím? Děkuju," ukázala na nějakou holku, co se málem přerazila o židle, o kterých cvokařka mluvila. Šel jsem tedy loudavým krokem za ní, i když se mi vůbec nechtělo. ,,Um, ahoj. Nepotřebuješ s tím pomoct?" ,,Jo, to bys byl hodnej. Tahám tady židli za nějakýho troubu, co neumí chodit včas!" ups. ,,Ten trouba budu asi já, tak promiň," konečně se na mě otočila a zčervenala. ,,Moc se omlouvám. Já - nemyslela jsem to tak, že jsi trouba - já jen, že... Promiň, to bylo trapný. Teda ne ty ale já. Já už zmlknu, promiň mi," vzala svou židli a co nejrychleji odešla. Vždyť se nic nestalo. Navíc to byla úplně normální holka, nepřišla mi jako blázen, tak co dělá tady...? Teda jasně, chovala se nějak přecitlivěle, ale kvůli toho tu snad není nebo jo?

Snažil jsem si vzpomenout na cestu, kterou Lisa šla, ale musel jsem zabloudit. Položil jsem tedy židli k další bílý stěně a rozhodl se na to vysrat. Nebudu tu jak naprostej idiot chodit s židlí po celým areálu. Klidně by si mě tu mohli splíst s jejich pacientem.

Procházel jsem další chodbou, když jsem uslyšel hlasy vycházející ze dveří, u kterých jsem zrovna stál. ,,Takže můžu? Prosííííím," škemral dívčí hlas. ,,Tak dobrá, ale příště se mě na to musíš zeptat mnohem dřív a ne mě stavit před hotovou věc, jasné?" mužský hlas odpověděl. ,,Děkuju, děkuju! Děkuju!" ,,Dobře, nechám ti chvilku."  V tu chvíli se dveře otevřely a mně se naskytl výhled na vycházejícího doktora a holku asi v mým věku, jak sedí na sedačce a schovává si rány na rukou dlouhým rukávem. Musela se nedávno řezat, ty rány byly čerstvé. Hned se naše pohledy střetly, a tak svou ruku schovala za záda. Odvrátil jsem svůj zrak zpátky ke svý posraný židli a snažil se co nejdřív vypadnout.

Psát tenhle příběh z Kaydenova pohledu mi přijde naprosto uvolňující. Má na věci svůj dost specifickej názor a nebojí se ho říct nahlas. V průběhu kapitol přijdou názory, se kterými však nemusíte souhlasit. Ani já s nimi souhlasit nemusím, ale odstupem času si můžete všimnout jeho změn v chování a změn v "odsuzování" některých lidí - buď kvůli vzhledu nebo chování. Děkuju za přečtení a za trpělivost. Byla bych neskutečně moc vděčná za jakýkoliv komentář, abych věděla, že mám ve psaní dál pokračovat,... že to má smysl. DĚKUJU!