Life, this is about you

chapter3

Konečně jsem našel tu debilní místnost, kde se už nacházela cvokařka, Lisa a týpek, co měl stopro o pár kil navíc, jestli mi rozumíte. Ne že bych si z něho chtěl utahovat, ale nějak vám ho popsat musím, no ne? Celou dobu čuměl do telefonu na nějaký videa a Lisa dělala, že mě raději nevidí. Nechápal jsem proč, zas tolik se snad nestalo.

,,Já se omlouvám, ale zabloudil jsem," vysvětlil jsem své spoždění. ,,V pořádku, posaď se u nás," sedl jsem si nejdál, co to šlo. Doktorka nad tím jen pokroutila hlavou a pak se na všechny usmála. ,,Takže začneme? Maxi, co jsme si říkali o těch telefonech?" okamžitě jí ho podal a Lisa se k němu přidala. Všichni se podívali na mě, a tak jsem jim ho s hlasitým povzdechnutím taky dal. Cvokařka je hodila do nějaký krabice a tu položila na stůl u dveří. ,,Omlouvám se, že jdu pozdě. Thomson mě nechtěl pustit, ale nakonec jsem ho ukecala," do místnosti vešla dívka. Ta dívka, kterou jsem viděl na chodbě s doktorem, ve chvíli kdy si schovávala svý pořezaný ruce. Když mě uviděla, jakoby dostala strach a vztek zároveň. Chvíli jsme se jeden druhému dívali do očí, tedy než nás přerušilo zakašlání. ,,Posaď se, Malio. Jdeš právě včas a vedle Kaydena je stále volná židle." Proč mám pocit, že mě má vlastní cvokařka nemá ráda a úmyslně mi dělá naschvály? Že by to bylo tím, co jsem jí řekl poprvý? ,,Nesnáším vás." Opravdu je tomu tak? Nebo jen nasnáším sám sebe? Byl bych schopnej si ublížit tak jako Malia? Tak proto jsem teď tady? Potřebuju se dostat k jejím poznámkám.

,,Dneska bych vám chtěla představit našeho nového přítele, Kaydena. Řekneš nám něco o sobě? Prosím," všechny pohledy se upřely na mě a já jen hlasitě polkl. ,,Eh..." to je všechno, co jsem byl ze sebe schopnej dostat. Dal bych si ránu mezi oči, nekecám. ,,Jaký je tvůj problém?" zeptala se Malia se zájmem. ,,Nemám žádný problém." ,,Všichni nějaký mají. Nemusíš se za něj stydět. O mém problému víš, nemůžu já znát ten tvůj?" I cvokařka na mě se zájmem zírala. ,,Jsi gay?" zeptala se Lisa zničehonic. ,,Co? Ne! Nejsem gay," nervózně jsem se zasmál. ,,Škoda," zafuněl Max a já se nestačil divit. Na tebe, kamaráde, si budu muset dát pozor. ,,Já ti to říkala, Maxi. Příště se ptáš sám!" zašeptala naštvaně Lisa. ,,Já mám problém se sebedůvěrou. Jsem hrozně plachá, cokoliv mě dokáže rozhodit, a pak se snažím co nejrychleji vypařit, ale toho sis už určitě všiml," řekla už hlasitěji a provinile si mnula ruku. O slovo se hned po Lise ujal Max: ,,Máma nerespektuje, koho miluju. Říká, že je to nemoc, čím trpím, když se mi líbí kluci. Že to tady ze mě dostanou, a pak se mi "konečně" holky začnou líbit. Jenže nezačnou. Vím to. Ale máma o tom nechce slyšet. Říká si to svoje a mě vůbec neposlouchá. A tak to zajídám, všechny ty stresy," smutně si povzdechnul a podíval se na doktorku. ,,Dneska už to chodí jinak. Takové věci tady neléčíme, ale tvá matka ti dá alespoň trochu pokoj. Mezi námi si nejsem vůbec jistá, jestli se něco jako láska k někomu vyléčit dá," mrkla na něj doktorka. ,,Musí to jít. Přece mi nebude ničit život věčně," řekl jsem si potichu sám pro sebe. ,,Jo, takže je v tom holka! Já si to myslela. Tohle je taky kvůli kluka. Možná jsme si podobnější, než si myslíš," Malia se podívala na své ruce a usmála se. Asi jsem to neřekl dostatečně potichu.

Důvod, proč jsem se rozhodla tenhle příběh sepsat, je prostý. Nejen, že se v něm objevují střípky mého života i života mých blízkých, ale možná to někomu ukáže cestu, jak se na věci a lidi dívat z trochu jiného pohledu. Možná nás to všechny přiměje zamyslet se, že jsme v něčem každý jiný, ale přesto všichni stejní. Děkuju za přečtení!