Life, this is about you

chapter7

Ahoj, vítám tě tu! Předem bych se chtěla omluvit za delší pauzu. Jelikož se jedná o příběh, který mi je až děsivě blízky, není vždy jednoduché se do psaní ponořit. Chce to to správné naladění. Doufám, že to chápete. Snad mi tu ještě někdo zůstal, jestli ano, vážím si každého z Vás! <3 Bez dalšího okecávání si užijte o něco delší část. :)

Myslel jsem si, že když budu vědět, že na to nejsem sám, všechna ta bolest odezní. Jenže neodezněla... spíš se ještě znásobila. Vědomí, že ani zdaleka nejsem jediný, kdo si tím utrpením prochází, mi ubližovalo daleko víc než vědomí, že jsem na všechno dočista sám. Alespoň jsem si to myslel.

Ale co jsem měl dělat? Nemohl jsem odklonit to zlo páchané na druhých, nedokázal jsem to ani u sebe a své rodiny. Tak jak bych mohl pomoci jí? Měl jsem tolik otázek, ale žádnou odpověď.

Jenomže odpovědi nebyly to jediné, co mi nedalo spát. Moje návštěvy u doktorky se od posledka změnily. Nějak jsem se nedokázal otevřít člověku, který si v pozdních hodinách volal s mojí matkou. Necítil jsem, že jí můžu věřit, nebo že by cokoliv z toho, co jí řeknu, zůstalo mezi námi. A tak jsem k ní přestal chodit. Místo sezení s doktorkou "psyché" jsem dny trávil s Maliou. Za tu dobu jsme se dost sblížili a narozdíl od doktorky jsme si s Maliou dokázali povídat o všem. Byla jediný člověk, kterému jsem se dokázal naplno otevřít. Myslím, vlastně doufám, že to cítí stejně.

Avšak mé nadšení nesdílela matka, která pokaždé ztropila scénu, když zjistila, že jsem zase na své sezení nepřišel a místo toho trávil čas s Maliou. Zjistil jsem však, že mám teď docela jiné zájmy a vyhovět mojí matce vždy a ve všem už priorita nebyla. Chtěl jsem začít žít, jak si přála. Což se však vylučovalo s mým doposud vzorným chováním.

Zrovna jsem se vracel od Malii s úsměvem na tváři. Ten mi však opadl v momentě, kdy jsem za sebou zavřel venkovní dveře. V našem obýváku stála osoba, kterou jsem už dlouho neviděl, a ještě dlouho vidět nechtěl. „Co tady děláš?" zmateně jsem na něj zíral a vstoupil do místnosti. Máma seděla na gauči a dlaní si podepírala tvář. „Nepřivítáš svého tátu trochu líp?" křivě se na mě usmál a roztáhl ruce do širokého objetí. „Jason umřel, věděls o tom? Jak bys taky mohl, nebyls tu. Takové přivítaní ti musí stačit, nic lepšího si nezasloužíš!" vztekle jsem zamířil do svého pokoje. Nepotřebuju ho... ani já, ani máma. Když jsme ho nejvíc potřebovali, odešel. A teď si sem nakráčí jako by mu to tu patřilo. Došel jsem do svého pokoje a zabouchnul za sebou dveře. Předtím jsem ještě zaslechl konejšivá slova od mé matky. Nechápu, jak se s ním po tom všem může bavit a pustit ho dál.

Nehodlal jsem tu zůstat ani o minutu déle. Věděl jsem, že bych se přes hlavní dveře nedostal, a tak jsem otevřel okno a po římse sešplhal na zem. To bych dřív neudělal, ale teď, když znám Maliu, to je pro mě snad normálnější než vejít do domu dveřmi. Jediný, co jsem teď potřeboval, bylo podívat se do jejích uklidňujících modrých očích a slyšet její uklidňující melodický hlas říkat ty její uklidňující řeči o tom, že všechno bude v pořádku. Po pár minutách házení kamínků do jejího okna ho konečně otevřela v celé své kráse a věnovala mi jeden ze svých zmatených pohledů. Je pravda, že jsem jí mohl zavolat. „Ahoj, co ty tady děláš?" řekla, když se dostala přede mě. Dostala se ven stejným způsobem jako já před chvílí. „Musel jsem tě vidět." pohladil jsem ji po tváři. Přivřela na moment oči a dlaněmi objala mou ruku, která ji svírala obličej. „Viděl jsi mě ani ne před třiceti minutami," zasmála se. „To je docela pokrok, nemyslíš?" „Ne, to tedy není," zakřenila se a věnovala mi letmý polibek na tvář. Zadrhl se mi dech, ale naštěstí si toho nevšimla. „Chtěl bych tě někam vzít." chytl jsem ji za ruku a vedl do jednoho parku vzdáleného několik desítek minut od místa, kde jsme se zrovna nacházeli. „Něco se doma stalo, viď?" jak to sakra ví? „Tak trochu," pokrčil jsem rameny, nesnažil jsem se předstírat opak. Proč taky. S ní ze mě už není ten uzavřený kluk. „Čekalo mě tam nevítané překvapení v podobě mýho táty." Malia se zastavila a já s ní. „Počkat... neříkal jsi, že vás opustil?" „Jo. A teď se vrátil... nevím proč." Chtěla mi položit další otázku, ale přerušilo nás vyzvánění vycházející z mojí kapsy, kde jsem měl zastrčený mobil. „Myslím, že už zjistili, že tam nejsi," podotkla a já se uchechtnul. „Nechci s nimi mluvit." prohrábl jsem si frustrovaně vlasy. „Znám jednoduché řešení," natáhla se k mé kapse, ze které mobil vytáhla a hovor zavěsila. „Prostě zmizíme," zašeptala mi do ucha, chytla mě za ruku a vedla kdoví kam.

Když jsem se vracel zpět domů, šel jsem hlavními dveřmi. Nemělo smysl předstírat, že jsem v pokoji, když o mé nepřítomnosti věděli. Bylo docela pozdě, a tak jsem doufal, že už máma bude spát a táta bude dávno doma, ať už je to kdekoliv. Jenže jsem se zase šeredně mýlil. „Můžeš mi laskavě vysvětlit, kde jsi byl a jak ses dostal z domu?!" páni, vypadá dost naštvaně. „Já – byl jsem... co je ti sakra do toho? Vylezl jsem oknem. A ne, není to poprvé ani naposled." obešel jsem ji a setkal se s pohledem svého otce. „Co ten tu ještě dělá..." utrousil jsem jedovatou poznámku a pokračoval směrem ke schodům. „Tak a dost! Pořád jsem tvoje matka a ty mě budeš poslouchat! Můžeš se laskavě zastavit, abychom si mohli promluvit?" zastavil jsem se na prvním schodu a otočil se jejím směrem. „Chceš mluvit? Dobře. Nemůžu uvěřit, žes ho tu po tom všem pustila a že s ním ztrácíš čas. A ještě víc nedokážu uvěřit tomu, že do toho samého nutíš mě." táta se zhluboka nadechl, vypadalo to, že by se rád vyjádřil. Máma se ke slovu neměla, a tak jsem se otočil a pokračoval na své cestě do pokoje. „Mrzí mě, co se stalo Jasonovi..." řekl potichu ten bastard, co si říká můj otec. Krev v žilách se mi vařila tak silně, že jsem v tu chvíli myslel, že vzteky vybuchnu. „Ty nemáš právo o něm mluvit!" zařval jsem po něm a měl co dělat, abych ho nepraštil. „Kaydene," zašeptala máma. Zavřel jsem oči, abych zabránil průchod slzám a zhluboka se nadechl. „Nemáš právo mluvit o Jasonovi. Nebyls tu, když tě potřeboval. Teď tě už nepotřebuje nikdo. Ani tvou lítost," dokončil jsem a setřel si neposlušnou slzu z tváře. „Zdá se, že mě naopak potřebuješ, Kaydene. Tvá matka tě očividně nezvládá a jelikož nechci, aby z tebe byl feťák, ale úspěšný člověk, dohodli jsme se, že by ti prospělo a bylo by pro tebe nejlepší, kdybys žil zase chvíli se mnou." „Cos to řek? Tak to v žádným případě!" otočil jsem se k nim a sešel pár schodů k nim. „Je to jen dočasně, zlato," konejšila mě matka. „Takhle se mnou mluvit nebudeš, synu. O těhle věcech jsme už rozhodli. Máš už sbaleno, takže pokud něco speciálního nepotřebuješ, můžeme vyrazit." rozhodl a pevně se mi podíval do očí. „To si piš, že potřebuju." došel jsem do svého pokoje a než jsem stačil zabouchnout dveře, stačil říct: „Nesnaž se znovu utéct. Mám kamarády u policie a nechceš, abych na tebe vydal zatykač." „No tak, Marcusi, tohle snad není nutné." „Jsi na něj moc měkká, Beck. Proto k tobě nemá žádný respekt." Zabouchl jsem vztekle dveře. Jako první jsem se podíval na okno. Tak moc jsem chtěl zdrhnout... jenže kam bych šel? Nemůžu Maliu donekonečna otravovat s mými průšvihy a nemůžu tím otravovat ani nikoho jiného. Tohle si musím vyřešit sám. Nezbývalo mi nic jiného než si do batohu sbalit svůj počítač, pár knih, a ještě fotku mě a Malii, kterou vyfotila přes polaroid. V druhé tašce jsem měl svoje oblečení.

„Ozvi se, až budete na místě. Zkus být milý, ano? Ber to jako jedinečnou příležitost sblížit se." objala mě máma, avšak jsem ji hned od sebe odstrčil. „My dva se už nikdy nesblížíme. Nechápu, co si od toho slibuješ." „Hlavně se mi zase v pořádku vrať." „Jak dlouho tam musím být?" „Dokud se nevzpamatuješ," ozval se za mnou pevný hlas mého otce. „S tebou jsem nemluvil." „Tak si začni zvykat. Auto je nastartované, můžeš si do kufru hodit věci." Bez rozloučení jsem odešel. „Měj s ním trochu slitování. Neměl to vůbec jednoduché, vždyť jsem ti o tom všem říkala. Dávej mi na něj pozor, hlavně ať se mu nic nestane." „Věř mi, bude v pohodě," přisvědčil a rozloučil se s mámou. Sedl jsem si na sedadlo spolujezdce a psal zprávu Malii, aby věděla, do čeho mě máma uvrtala. Nedokážu pochopit, proč zašla takhle daleko. To snad nechápe, že ho nenávidím? To jsem se až tak změnil, že musela přivolat jeho? Zprávu jsem však nestihl odeslat, protože mi po nastoupení do auta táta vytrhl mobil z ruky. „To by stačilo," řekl a telefon si strčil do kapsy. „Co to děláš? Vrať mi ten mobil!" „Vrátím ti ho. Až se naučíš chovat." „Co jsi sakra za člověka..." probořil jsem se do sedačky a přál si, aby to byl jen zlý sen. Nad mou jedovatou poznámkou se pouze pousmál a nastartoval auto. Vyjeli jsme z prašné příjezdové cesty a jeli bůhví kam. Nevím, co mě čeká na místě, kam jedeme. Vím jen to, že tam budu s člověkem, ke kterému cítím neutuchající odpor.

Dotaz na závěr: vyhovují Vám takto delší anebo kratší kapitoly? Dejte mi prosím vědět do komentářů, děkuji! :) 

1595.