Life, this is about you

chapter4

Musím se přiznat, že jsem letos ty svátky nedala. Časy lásky, pohody, rodiny a míru. Ani jedno necítím. Cítím, že chci být někde sama se svými myšlenkami a s problémy, co mi nedají spát. Nemám sílu vidět se se všemi těmi lidmi a předstírat, že jsem v pohodě. Každý můj falešný úsměv mě ničí a přivádí do větších sraček. Nemohli jsme to letos celý přeskočit? Doufám, že jste na tom líp.

Po našem sezení jsem chtěl co nejdřív vypadnout. Jenže nikdo jiný kromě mě si to nepřál. ,,Kaydene, tak co říkáš na skupinovou terapii? Jak ti s námi bylo?" zeptala se doktorka s úsměvem a nepopiratelnou nadějí v hlase. Neměl jsem ale v plánu její radost dál prohlubovat. ,,Jak už jsem vám říkal. Není to nic pro mě." Naposledy si mě přeměřila pohledem a pak už jsem konečně mířil k východu. To by mě však Malia nemohla zatáhnout do nějaký místnosti.

,,Co to do prdele děláš?" ,,Pš! Zmlkni nebo nás uslyší!" ,,Chci, aby nás slyšeli! Abys mi dala pokoj a já mohl jít konečně domů!" ,,Hele jedna věc je ta, že lžeš mně, ani mě neznáš. Ale sobě bys lhát neměl," ta si snad ze mě dělá srandu. ,,Že zrovna ty mi máš co radit. Koukni na sebe, kam jsi to dopracovala. Myslíš si, že ti za to reálně nějakej kluk stojí? Nemyslím si," chytl jsem ji za ruce a naštvaně se na ni díval. ,,Jedna nula pro tebe, kovboji." usmála se. Dělá jak je silná, ale pod tou maskou, kterou nesundává, je mi jasný, že to je jen zranitelná malá holka.

,,Pojď, chci ti něco ukázat." přehmatem teď za ruku ona chytla mě a táhla mě dlouhou chodbou pryč. Došli jsme až do jiného oddělení, kde kolem nás projížděl nějaký zdravotník s týpkem na vozíčku. Vypadal jako šílenec. Kdyby Netflix potřeboval ztvárnit masovýho vraha, tohle by byl dost vhodnej kandidát. Nevím proč, ale nedokázal jsem od něj odvrátit zrak. Měl jsem pocit, že když se otočím, bodne mi kudlu do zad. Když jel naproti mě, tak se doširoka usmál. Z toho týpka šel vážně strach. Když kolem mě projížděl, chytil mou ruku a pořádně ji stiskl. ,,Pusť toho kluka! Co tu vůbec děláte, sem je vstup zakázán!" zdravotník zmateně pokřikoval po všech. Stisk na mé ruce ještě zesílil. ,,Umřeš! Všichni umřete! Všichni kurva umřete!" řval po nás ten cvok. Vykroutil jsem se z jeho sevření a dál na něj zaraženě čuměl. Malia mě táhla dál a zdravotník toho týpka odvážel pryč. Stejně jsem ale pořád slyšel jeho řev, že všichni umřeme, že nám všem v noci podřízne hrdla.

Byl jsem jak paralyzovanej, nemohl jsem logicky uvažovat. Dopotácel jsem se k východu z nemocnice a vyšel ven. Malia byla celou dobu se mnou, ale nedokázal jsem ji teď vnímat. Probral jsem se z toho transu až ve chvíli, kdy mi na ksichtě přistála facka.

,,Co jsem kurva proved?" chytl jsem se za tvář a naštvaně se podíval na to mrňavý monstrum s násilnickými sklony. ,,Byl jsi mimo, potřebovala jsem tě dát dokupy!" bránila se. Došlo mi, že sedím na zemi před nemocnicí opřenej o zeď a Malia sedí vedle mě. ,,Proč jsi mě tam vůbec táhla? Máš fakt debilní nápady, víš o tom? Víš, že kdyby ho pustili nebo když odtamtud zdrhne, tak jsme jeho první cíl?" vztekal jsem se. ,,Tak promiň. Jak jsem měla asi vědět, že se něco takovýho stane a potkáme totálního psychopata?!" vztekala se taky. Zrychleně jsem se nadechoval a všiml si, že se mi třesou ruce. Zatnul jsem je v pěst, zavřel oči a snažil se uklidnit. Myslím, že na mě jde jeden ze záchvatů úzkosti. Prosím ne tady, ne před ní. Cítil jsem jako bych měl každou chvíli umřít. Jakoby ve mně byla najednou všechna bolest světa a já nemohl dál. Jakoby pro mě v tenhle moment všechno skončilo. Najednou i ta nejjednoduší věc, jako je dýchání, byla nepředstavitelně těžká a nereálná. ,,Hele, jsi v pohodě?" dotkla se mého ramene. Zhluboka jsem se nadechnul a pomalu vydechoval. Opakoval jsem to do doby, než jsem ucítil úlevu. ,,Naprosto," zašeptal jsem a otevřel oči. Staroslivě se na mě dívala a držela mě za ruku. Vůbec jsem o její ruce nevěděl. ,,Fakt mě to mrzí. Nevěděla jsem," přerušil jsem ji: ,,To je v pohodě. Kašli na to," pomalu jsem se zvedl a podal ji ruku, abych ji pomohl. ,,Opravdu se omlouvám," vypadala teď víc v prdeli než já. Cítil jsem se trapně, že jsem kvůli takový hovadiny tolik vyšiloval a ona je teď smutná. Ach jo. ,,Nemáš se za co omlouvat. Můžem dělat, že se nic za posledních deset minut nestalo?" když přikývla, tak se mi neskutečně ulevilo.

,,Kde bydlíš?" zeptal jsem se a tím úspěšně změnil téma. ,,Kousek odsud," usmála se. ,,Nechceš doprovodit domů?" šlo vidět, jak jí úsměv hned opadl. ,,No víš, já mám odvoz, takže..." koukala na svý ruce. V tu samou chvíli před námi zastavilo auto a se zatroubením na Maliu zavolal nějakej potetovanej borec, ať si pohne. Smutně se na mě usmála, ,,Tak se měj. Ještě jednou se ti omlouvám." Rozeběhla se k autu a nastoupila dovnitř. Když jí ten kluk políbil, hned se na mě sebevědomě usmál a pak už mi se zapískáním gum oba zmizeli z očí.

,,Bože, já jsem takovej idiot!" vzteky jsem kopl do popelnice a vrustrovaně si prohrábl vlasy. Proč se pokaždý takhle znemožním? Opodál seděl u lampy přivázanej pes a zvědavě na mě čuměl. Ani nevím, proč mě to tak rozhodilo, ale měl jsem potřebu ho okřiknout, ,,Co čumíš? Hleď si svýho!" no, jako by tomu ten chudák rozuměl.

Záchvaty úzkosti nečekají na vhodnou chvíli. Ostatně... ta vhodná chvíle není nikdy, že jo. Přeju všem do nového roku jen to nejlepší. Aby se i ten nejtěžší problém zdál najednou řešitelný a aby jste měli hodně síly tím vším projít. Aby rok 2020 byl pro nás všechny šance na něco lepšího, než bylo doposud. Zasloužíme si to.