Life, this is about you

chapter6

Vůbec nevím, jestli si ke čtení tohoto příběhu pouštíte písničku, kterou vám tu tématicky vždycky hodím, ale tuhle si prosím pusťte.🖤

Všechno se to vrátilo jako zlý sen. Jason, ta havárie... Nemůžu uvěřit, že jsem zapomněl... Ale já ho viděl před chvílí v kuchyni. On tam byl. Má hlava si se mnou neskutečným způsobem zahrává a asi mi vážně začíná hrabat.

,,Stalo se to večer cestou po fotbalovým zápase, když jsme jeli domů. Brácha byl na mě pyšnej, dal jsem rozhodující gól. Vyhráli jsme. Všechny triky, co jsem uměl, mě naučil on, byl jsem mu vděčnej. Když se na mě usmál, věděl jsem, že je všechno v pořádku. Jenže nebylo, ani z daleka ne. Kdybych v tu chvíli věděl, že to je naposled, co ho vidím... V první prudké zatáčce se nám do cesty připletla splašená srna, a tak Jason strhl volant ze silnice. V tý rychlosti jsme narazili do stromu.

Probudil jsem se až v nemocnici. Nepamatoval jsem si, co se ten večer stalo a už vůbec ne, že Jason na místě zemřel. Vlastně jsem neměl žít ani já, když nad tím přemýšlím. Měl jsem tam umřít s ním. Dlouho jsem si nemohl vůbec na nic vzpomenout. Dokud neotiskli fotku našeho auta v novinách. Až pak jsem si vzpomněl, co se ten večer stalo. Bylo celý roztřískaný, až jsem nechápal, že jsem mohl přežít. Mámu to úplně složilo. Nejen že přišla o tátu, který nás před lety opustil, ale teď přišla o syna. Dalo by se říct, že přišla i o mě. Už to nejsem já. Od tý doby jsem už nikdy nehrál fotbal, přestal jsem komunikovat se světem, s kamarády... od tý doby jsem jen zavřenej ve svým pokoji.

Od toho večera mývám astmatický záchvaty a... a taky záchvaty úzkosti. Lidi si neuvědomujou, že jeden okamžik může člověku změnit celej zbytek jeho podělanýho života. Máma se bála, abych si něco neudělal. Hrozně si o tom všem chtěla povídat, ale já na to neměl sílu. Chtěl jsem zapomenout, zabouchnout před tím všechny možný dveře a zůstat sám. Je to zbabělý, já vím, ale chtěl jsem před tím utýct. Nechtěl jsem tu bolest prožívat pořád dokola. Chtěl jsem, aby to prostě skončilo.

A teď jsem tady. Souhlasil jsem, že budu chodit ke cvokařce... chci říct k psycholožce, jen aby mi dala konečně už máma pokoj. Nechci si nic udělat... ani nevím, jestli bych byl něčeho takovýho schopnej. Jen vím, že mě to změnilo. Už nechci žít jako dřív. Myslím, že bych to ani nedokázal." dokončil jsem svůj nekonečně dlouhej monolog a naskytl se mi pohled na zmatené a zděšené pochledy plný lítosti a smutku. Bezva. Přesně tohle jsem nechtěl.

,,To je..." Malia se mi šokovaně podívala do očí, ,,mi opravdu moc líto," řekla potichu a chytla mě za ruku. Svou ruku jsem od ní odtáhl a zakroutil nesouhlasně hlavou. ,,Já nechci lítost. Nepotřebuju to!" řekl jsem možná až přehnaně vztekle. Když já si slíbil, že si nedovolím cítit tohle. ,,Ale, Kaydene, je pochopitelný, že ti to ublížilo a že se cítíš sám. Ale sám nejsi a nikdy nebudeš. Zavrhl jsi svět, protože tě opustil člověk, kterýho jsi miloval. Mrzí mě to, ale tvůj život jde dál a máš tu mámu, která tě bezpodmínečně miluje a snaží se tu pro tebe být. Jen jí to musíš dovolit. Neuzavírej se do sebe, dovol ostatním, aby ti pomohli." do očí se mi nahrnuly slzy, a tak jsem se urychleně zvedl a zamířil zpět do domu. Malia běžela za mnou, ale to byla ta poslední věc, o kterou jsem se teď staral. Byl jsem u schodů, když zlomeně zašeptala: ,,Já přišla o mámu." Otočil jsem se, stála jen pár metrů ode mě. ,,Vím, jaké to je, když," utřela si rukávem tvář a popotáhla, ,,když se cítíš sám a... když cítíš, že už nemůžeš dál." fňukala, i když se snažila mluvit normálně a být silná. Ve skutečnosti byla zlomená stejně jako já.

V tu chvíli se ve mně něco zlomilo a já přísahám, že když zavzlykala, nepřál jsem si nic jiného, než aby byla zase šťastná. Ušel jsem rychle dva kroky, abych překonal naši vzdálenost a vtáhl ji do pevného objetí.

Upřímnost je cesta. Nemyslíte?