Life, this is about you

chapter5

Děkuju za 100 přečtení!🖤

Slyším podivné řinčení. Vím, že jsem v pohybu, ale nemůžu otevřít oči. Mám strach. Přes zavřená víčka vidím mihotající se světla. Cítím desinfekci a pach krve. V puse mám kovovou pachuť. Najednou všechen ten rámus přešel a ani lůžko, na kterém se nacházím, se dál nepohybuje. ,,Otevři oči. Chci vidět tvůj strach, až budeš umírat," kousek od mé hlavy se rozezněl mužský hlas. Nepotřeboval jsem dlouho přemýšlet nad tím, komu ten hlas patří. Byl to ten psychopat z nemocnice. ,,Otevři ty zasraný oči!" rozeřval se jeho zvučný hlas a popadl mě za triko.

,,Kaydene, miláčku, prober se. No tak, vzbuď se!" vyděšeně jsem se posadil a zhluboka dýchal. ,,Celý hoříš! Takhle to dál nejde. Už je to takhle týden v kuse... Kaydene, děláš mi velkou starost. Opravdu už zavolám tvé doktorce. Mám strach, že-..." ,,Jsem- jsem v po-hodě. Nikoho nevolej, opravdu." pořád jsem se třásl, nedokázal jsem ovládat svoje tělo. Máma znovu přiložila ruku na mé čelo a do ruky vzala svůj mobil. Zvedla se a odstoupila od mé postele. ,,Mami, nikomu nevolej. Jsem v pohodě. Byl to jen... jen zlý sen. V tuhle hodinu všichni spí, neblbni." ,,Mrzí mě, že nevím, jak ti pomoct. Co mám udělat? Nechceš zase navštívit doktorku? Minule vás tam bylo víc, nebylo to fajn? Nebo se tam něco přihodilo? Všimla jsem si modřiny na tvé ruce. Co se děje? Tak už něco řekni, cokoliv! Kaydene!" spíš se teď zlobila. Když jsem nic neříkal, vytočila nějaké číslo a přiložila si mobil k uchu. ,,Mami, sakra, ne... prosím." povzdechl jsem si a zřítil se na postel. Když poodešla a začala s někým mluvit, dostal jsem nehoráznej vztek. ,,Kurva!" zatahal jsem se za vlasy a vstal z postele. ,,Do prdele!" kopnul jsem nohou do skříně. ,,Sakra!" zhodil jsem z poličky lampu a ta se rozbila. V pokoji zavládla tma a já se sesunul po stěně na zem. Dal jsem svou hlavu do dlaní a začal nekontrolovatelně brečet.

Od mé poslední návštevy doktorky uběhl už týden. Snažil jsem se nemyslet na to, co všechno se tam stalo. Nemyslet na lidi, který jsem tam potkal. Nemyslet na Maliu a jejího kluka, nemyslet na cvoka, co nám vyhrožoval smrtí. Jenže čím víc jsem se snažil na ně nemyslet, tím víc jsem si to celý pořád dokola přehrával. Musím neustále myslet na to, jak Malia vypadá. Jak je krásná. A jak ji ten potetovanej blbec líbá. Neustále si přehrávám, co mi ten den řekla. ,,Možná jsme si podobnější, než si myslíš." Pak si vzpomenu na můj záchvat úzkosti, co jsem měl před ní a nejradši bych si za to dal několik ran pěstí.

Přemýšlím, proč si vůbec cvokařka myslela, že mi ta skupinová terapie pomůže. To kvůli Malie mi řekla, že mi to jen prospěje, když tam přijdu? Ale jak by mohla vědět, že... Sakra, možná jsem ji podcenil. Možná ví víc, než dává najevo. Co jí o mně řekla vůbec moje matka? Ať je to jak chce, neplánuju se tam už vrátit. Upřímně se to celé tím jen zhoršilo.
Ani nezmiňuju toho psychopata, co jsme s Maliou potkali. Ne jen, že mám na ruce pořád modřinu po tom, co mě držel, tak mám z toho všeho noční můry. Někdy si nejsem jistý, jestli už jsem doopravdy vzhůru nebo jestli se to všechno odehrává jen v mé hlavě. Asi bych si měl konečně připustit, že jsem na tom dost špatně.

Ráno

Vzbudil jsem se na zemi, stále opřený o stěnu. Máma mě musela v noci přikrýt dekou. Vůbec jsem si neuvědomil, že jsem usnul. Byl jsem úplně mimo. Pořád mě ten vnitřní strach nepřešel. Pořád mám pocit, jako by se něco mělo hodně posrat. Rozhodl jsem se z toho všeho vypsat, takže po raní sprše jsem si sednul k notebooku a začal jsem psát první věc, co mě napadla.

,,Zlato, pomůžeš mi dole s něčím?" do pokoje vešla máma, a tak přerušila tok mých myšlenek. Možná je to tak lepší. Zvedl jsem se tedy od notebooku a šel dolů do obýváku, kde mě čekalo nepříjemné zjištění. ,,Ehm, co tady všichni děláte?" ,,Dneska je čtvrtek, zapomněl jsi? Tvoje máma nám řekla, že se nechystáš jít za námi, tak jsme my přijeli za tebou." usmála se moje praštěná doktorka společně s Lisou a Maxem. ,,Není to skvělé? Říkala jsem si, že bys malou pozornost uvítal." pohladila mě máma po ruce. ,,Hlavně po včerejšku," dodala šeptem, abych to slyšel jen já. ,,Úžasný..." frustrovaně jsem si povzdechl. ,,Nechceš se převléknout? Vy si zatím můžete sednout v kuchyni, udělám vám horkou čokoládu." matčina organizátorská superschopnost se začala projevovat, a tak jsem ji radši poslechl a vzdálil se. Navíc byla pravda, že jsem nevypadal zrovna reprezentativně. Když už jsem byl z dohledu všech začal jsem si triko sundávat přes hlavu. Avšak ani v mým pokoji mě nečekalo příjemný zjištění.

,,Snažil jsem se nemyslet na to, co se tam stalo. Nemyslet na lidi, který jsem tam potkal. Ale stále mi hlavou vrtá Malia. Musím neustále myslet na to, jak vypadá..."  četla Malia z mýho notebooku. ,,Co tu do prdele děláš?" okamžitě jsem ho zavřel, a tak zarazil dalšímu uniknutí dost tajných a osobních informací a naštvaně se na ni otočil. ,,Nemůžeš na mě přestat myslet, jo? Tak proč jsi nechtěl dneska přijít?" ,,Proč mi lezeš do počítače?" ignoroval jsem její otázky. ,,Jsem odjakživa zvědavá holka. Na to si časem zvykneš. Až se převlíkneš, přijď za náma." prstem se dotkla mé hrudi, mrkla na mě a odkráčela si to z mýho pokoje pryč. Teď mi došlo, že jsem před ní stál celou dobu bez trička. A sáhla na mě. Jestli jsem se do teď ještě nezbláznil, tak mě ta holka z cela určitě dovede k naprostýmu šílenství.

Když jsem pak došel do kuchyně, zjistil jsem, že je tu jen brácha. ,,Čau, nevíš kam odešli?" zeptal jsem se ho. Odvrátil zrak od novin, co zrovna četl a se zvednutým obočím a úsměvem na tváři se na mě podíval. ,,Jsou venku na zahradě," řekla Malia stojící za mnou. Leknutím jsem nadskočil, což ji opět pobavilo a začala se smát. ,,Ha ha, moc vtipné," řekl jsem ironicky a obrátil oči v sloup. Když jsem se však otočil zpátky na Jasona, nebyl tam. Jakoby zmizel. Malia se postavila vedle mě a zkoumala prázdnou kuchyň. ,,Někoho hledáme?" připadal jsem si jako blázen. ,,Ne, jen... Jdeme za nima," řekl jsem potichu a vydal se na venkovní terasu. Malia mě stále se zmateným výrazem následovala. Co se to do prdele právě stalo?

,,Myslím, že to má co dělat s jeho otcem a ještě..." až matčina věta mě trochu probrala. ,,Hele já tě slyším. Nemůžeš se bavit o mně přede mnou," pokroutil jsem naštvaně hlavou. Máma si povídala s mojí doktorkou a já seděl s Maliou, Maxem a Lisou opodál. Měli jsme si spolu povídat, ale ani jednomu se nechtělo. Dobře, nechtělo se jenom mně, ale to je nepodstatný. Max si hrál nečekaně na mobilu, Lisa pozorovala naši zahradu a Malia, ta se dívala na mě. ,,Co zas?" zamračil jsem se na ni. ,,Nemůžu se na tebe dívat?" ,,Ne, je to divný." ,,Co je na tom divného?" zvedl jsem obočí a nervózně se zasmál: ,,Já nevím. Všechno?" ,,Malie se prostě líbíš, tak na tebe kouká." řekla nezaujatě Lisa, aniž by se na nás podívala a Max jen souhlasně přikývl. Malia do ní šťouchla se slovy, že to není pravda, ale stejně se na mě pak usmála. Jelikož mě ale před chvílí viděla bez trička, měl jsem z toho dost zvláštní a zmatené pocity. Navíc podle všeho má kluka, takže se mé zmatení zdvojnásobuje.

,,Kdo je ten kluk s tebou na fotce?" zeptala se najednou a tím mě vyrušila z přemýšlení. Sevřelo se mi hrdlo. Vybavil jsem si černobílou fotku položenou na krbu v našem obýváku. Je na ní se mnou můj brácha. Ještě živej.

Nic se neděje náhodou. Nic není jen tak. Všechno se děje z nějakého důvodu, který teď možná nevidíme, ale později nám to všechno začne dávat hlubší smysl. Náš osud je vepsaný ve hvězdách. Jen jsme se ještě nenaučili v nich číst a poznávat je. Až pochopíme sebe, pochopíme hvězdy.