Life, this is about you

chapter8

„Kaydene, vzbuď se. Už jsme na místě," zatřásl se mnou táta a tím mě probudil. Nechápu, že jsem cestou usnul. Museli jsme jet celou noc, protože už vychází slunce. „Kolik je hodin? A kde to vůbec jsme?" promnul jsem si oči a rozhlížel se kolem sebe. „Vítej v Novém Mexiku, chlapče. Je okolo páté. Melisa ti nachystala pokoj, můžeš si jít rovnou lehnout. Seznamování můžeme nechat na později." počkat, co?! „Nové Mexiko? To je šestnáct hodin od Kalifornie!" rozčílil jsem se. „Ano, ale máš prázdniny, takže to problém není, nebo snad ano?" „Jasně, že je. Proč nikoho nezajímá, že tu být nechci?" „Já vím,... že jsem tu pro tebe a Jey... že jsem tu pro vás nebyl. A mrzí mě to, jasné? Lituju toho strašlivě moc. A nic mi už ten čas s tebou a tvým bratrem nevrátí, vím to. Jen to se mnou hned nevzdávej." Vždycky mě těmihle kecy umlčí, protože jen při zmínce Jasonova jména mám knedlík v krku a slzy, které se derou na povrch, byť se je snažím sebevíc zadržet. Toho jsem se bál nejvíc. Že mi to celé připomene a bude ožívat do doby, než mi dojde trpělivost. Už chci, ne já to potřebuju, potřebuju, aby ta bolest odešla. Už to nedokážu snést. 

Když pochopil, že mu k tomu víc neřeknu, poplácal mě chlapsky po rameni a vystoupil z auta. Když jsem si šel do kufru pro tašky, došla mi jedna věc. „Kdo je krucinál Melisa?" zabouchl jsem kufr a šel za svým tátou, který se nervózně ošil. „Melisa je- moje přítelkyně. Žádám tě, aby ses choval slušně a já se za tebe nemusel stydět." „Stydět se za mě? No, to sis měl rozmyslet dřív, než jsi mi sebral mobil a odvezl do Nového Mexika." lišácky jsem se usmál a táta mě probodl pohledem. „Varuji tě," v tom se před námi otevřely dveře a v nich stála od pohledu sympatická mulatka s hnědými kudrlinami na halvě. Sympatická, jen kdyby to nebyla přítelkyně mýho táty. „Ahoj Kaydene, já jsem Melisa, tátova snoubenka. Doufám, že se u nás budeš mít co nejlépe. Pokoj máš na konci téhle chodby, poslední dveře napravo. Musíte být oba jistě unavení," „Snoubenka, jo?" podíval jsem se na tátu a pokýval nesouhlasně hlavou. „Tys mu to ještě neřekl? Myslela jsem, že to ví, promiň..." zakryla si ústa a omluvně se podívala tátovi do očí. „Kaydene, stůj," volal na mě táta, ale já šel pořád dál. Nejen že se mám dívat po několika letech na tvář muže, který mé matce zničil život a ublížil celé naší rodině, ale dokonce ho mám teď sledovat, jak si spokojeně žije svůj nový život se svou novopečenou snoubenkou? Mizím odsud. Proč? Proč chtěl, abych byl u něj? Vždyť to nedává žádný smysl. Z mého přemýšlení mě dostal táta, když mi z ramene strhl batoh a tím mě zastavil. „Kam si myslíš, že jdeš?!" zařval hlasitě. „Kam asi? Domů. Nehodlám tomu tady přihlížet. Nejsem na vás vůbec zvědavej," místo odpovědi mi na tváři přistála rána pěstí. Spadl jsem na zem a chytl se za část obličeje, která byla v plamenech. „Tak poslouchej, ty jeden rozmazlenej spratku! Tvoje máma už tě má dost. Jenom ji štveš, nic jinýho. Jsi tady, protože už nemá sílu starat se o tebe a neví si s tebou rady. Vůbec ji prý neposloucháš, děláš si, co chceš, utíkáš z domu. Přijde ti tohle normální? S tímhle je už konec, rozuměl jsi?" Nedokázal jsem uvěřit, že mě praštil. A to, co říkal... ano, poslední dobou jsem byl drzejší než obvykle, ale zároveň jsem zrovna v tuhle chvíli opravdu nepotřeboval fotra z minulosti, aby mi začal opožděně zasahovat do života a dávat kázání, jak bych se měl správně chovat. Zvedl jsem se ze země a jeho pomocnou ruku s odstrčením odmítl. „Pokud jsi chtěl rozdávat výchovné rány pěstí, přicházíš docela pozdě," avšak nestačil mi odpovědět nebo cokoliv namítnout, protože se se mnou začal točit celý svět a já se skácel k zemi. Najednou byla jen tma. 

„Nemůžu uvěřit, že jsi ho praštil. Svého vlastního syna! Estúpido!" jako první jsem si uvědomil, že slyším hlasy hádajících se lidí, pak že ležím na něčem měkkém a co bylo nejdůležitější, že nejsem doma ve svém pokoji. Až po chvíli mi došlo, co všechno se za poslední den událo. Pomalu jsem otevřel oči a posadil se na posteli, na které jsem ležel. Nacházel jsem se v příjemně zrekonstruovaném minimalisticky zabydleném pokoji zbarveném do bílých a šedých odstínů s hromadou zelených kytek. Police na zdech zdobily převázané knihy. Pokoji dominoval masivní stůl z kvalitního dřeva v záři okna, před kterým byl postaven, stejně tak jako postel, ve které jsem ležel. Na zemi vedle postele ležel bílý kulatý koberec, na kterém seděla nějaká holka, která mohla být ve stejném věku jako já a zírala na mě. Měla nezaměnitelnou podobu s Melisou, a tak jsem si mohl jen odvodit, že jsou pokrevně příbuzné. Jediné, co jsem si v ten moment přál, bylo, aby mi během několika minut nebyla představena má nevlastní sestra.

829.