V srdci zločince

3. Každý má city

Loki se na mě podíval s výrazem který jsem hned pochopila. Naznačoval slova „jako vážně" a v kombinaci s úsměvem mi hned dodala sebevědomí. Připadala jsem si jako dítě v cukrárně, kterému rodiče právě koupili lízátko. Vesele jsem se otočila a vyrazila do stájí zatím co Loki stále stál na místě a díval se za mnou. Neřešila jsem proč tam stále tak stojí a šla pro koně. William a Lusi jsou za poslední dva dny jediná společnost kterou jsem měla. Beru je jako svoji rodinu, která mě nikdy nezradí.

Willi je šedobílý valášek. Jako by v jeho šedé srsti prosvítaly bíle paprsky světla a jeho statná postava mu dodává na jeho vzhledu divoký nádech. Na rozdíl Lusi je černá ladná klisna a lysinka s bílím pruhem na její hřívě jí zase dodává na dramatičnosti kterou její osoba postrádá. A jak už jsem naznačila, první dojem klame, protože oba moji miláčci mají úplně opačný charakter k jejich vzhledu.

Vyjížďka z mojí strany nespíš Lokimu vyzněla jako hezké gesto, ale já mám vlastní plány. Není to bůh ví jak promyšlený plán, ale postačit by mohl. 

V myšlenkách jsem probrouzdala celou přípravu a když byl čas vyjet, můj plán byl skoro dokonalý. Nakonec jsem Lokiho nechala u stájí samotného a sama se šla převléct do něčeho vhodnějšího. Ve spěchu jsem rychle popadla černé legíny, volné modré tričko a pérka (boty na koně) a rychle to na sebe vše hodila. Když jsem sbíhala ze schodů, všimla jsem oknem na odpočívadle, jak doktor Selvig odnáší do auta nějaké staré tyče, co našel. Věděla jsem, že už se brzy dozvím, co chystají, a tak jsem se jen pousmála a běžela zpátky za Lokim.

I přes Lusiinu výšku, Loki nasedl na klisnu jako kdyby nevěděl, co je to gravitace. Chystala jsem se zeptat, jak to udělal ale moje jediná myšlenka patřila jen slovům „hlavně se neztrapni Bello". Opřela jsem si nohu do třmenu a veškerou silou se vyhoupla nahoru. Byla jsem na sebe tak pyšná že jsem se musela podívat, jak se Loki tváří, ale on mi nedopřál ani takovou radost, aby byl z mého nasednutí udiven. Uraženě jsem se tedy podívala zpátky a pobídla koně do kroku.

Jakmile jsme se dostali na takový kus od domu, aby nebyl vidět, rozhodla jsem se započít svojí misi. Podívala sem se na Lokiho, naklonila hlavu na stranu a přihlouple se usmála. Jak jinak se na mě Loki sice taky podíval ale k úsměvu se neměl. „Za celý svůj život jsem nepotkala tak vážného člověka jako jsi ty," prohodila jsem zatím co jsem se otočila zpátky a dělala, že mě neskutečně zaujalo nebe. Nebyl tak špatný nápad se tam podívat. Přes zelené listy byly vidět prosvítat paprsky slunce a co vteřinu člověk viděl třepotající se křídla nejrůznějších ptáků.

Loki se konečně trochu pousmál, ale na tolik aby prolomil svoji ledovou auru „Tak to jsi asi jediná, kdo si to myslí." Moje podlézání zatím vycházelo. Lokimu se očividně líbilo, že k němu někdo má autoritu, a tak jsem se toho pokoušela co nejvíce využít. „Tak tomu ani v nejmenším nevěřím. Přece nemůže existovat nikdo kdo by si na tebe dovolil vůbec zvýšit hlas." Odpověď dlouho nepřišla, a tak jsem odlepila zrak od nebe a podívala jsem se mu do očí. Loki sepnul rty do úzké linky a díval se nepřítomně před sebe. Poznala jsem, že je načase tuhle konverzaci, i po tak krátké chvíli, ukončit. Můj plán selhával a já se rozhodla, že alespoň zachráním naši vyjížďku. „Něco ti ukážu. Pojď!" Nadhodila jsem a pobídla koně do klusu. Loki se držel za mnou, čímž zamezil konverzaci, o kterou v tu chvíli ani jeden z nás nestál.

Vyjela jsem na vršek kopce odkud bylo vidět na město. Přetvářka byla v tu chvíli těžší, než jsem čekala. Stála jsem krátké zatravněné pasečce s lavičkou a dívala se do dálky. Začalo se mi chtít brečet, tady nahoře si člověk uvědomí, jak se mu svět hroutí pod nohama, svoji pomíjivost a velikost vesmíru. A pak se to stalo zase. Zvuky utichli, vítr zesílil a já viděla létat jakési tvory létat mezi polorozbořenými budovami města. Chtěla jsem sjet dolů a podívat se zblízka, ale jakmile jsem se pohnula, vše bylo zase normální. Rychle jsem se vzpamatovala, aby na mě nebyl vidět ten šok co jsem před chvíli viděla. Loki zastavil vedle mě. „Krása co?" prohodila jsem vesele. Lokiho ale z nějakého důvodu zajímalo něco úplně jiného „Ta budova uprostřed města. Co je to?" Ukázal na město. „Myslíš Stark Tower? To je sídlo avengers." Odpověděla jsem nevzrušeně „Prý je to jediný energeticky samostatný mrakodrap na světě." 

Po mé výpovědi bylo chvilku ticho. „Perfektní," zamumlal Loki duchem mimo. Chvíli jsme jen tak koukali na výhled, teda alespoň já. Jenže byl čas vrátit se do reality, a tak jsem zase začala vyzvídat „Takže..." Loki utnul moji větu hned na začátku zvednutím prstu. I přes to že jsem si myslela že vážnější tento člověk už být nemůže, očividně to šlo. „Nesnaž se, vím, o co ti jde" prolomil klidnou smutnou auru. Nevěděla jsem co říct. „Ale nemůžu." Pak otočil koně a vydal se stejnou cestou zpět.

Dívala jsem se za Lokim. Jestli mě chtěl tímto uklidnit, tak se mu to moc nepovedlo. Vzala jsem ho na vyjížďku, poskytla mu na přespání svůj dům a on mi není ani schopný říct co se děje. Lokiho jsem nechala odjet a zůstala sama na kopci. Tahle chvíle přemýšlení mi, když nad tím přemýšlím zpětně, změnila budoucnost. Jakmile jsem se už začínala vracet k domovu, byla jsem rozhodnutá. Musím udělat to do čeho se mi ani v nejmenším nechce. Navštívím Stark Tower a všem milého Tonyho Starka. Možná o nic nejde, ale pokud má Loki v plánu něco hodně nebezpečného, je Stark asi jediný, kdo tomu může zabránit.

Když jsem se vrátila zpátky, Lusi už se vesele pásla v ohradě a po Lokim ani stopy. Auto naštěstí stálo stále u domu. Nejspíše jsem byla pryč déle, než jsem myslela. Odsedlala jsem Williama a pustila ho už nedočkavého za Lusi. Rychlou chůzí jsem přešla k domu a chystala se vejít. Dveře se ale přímo před mým nosem rozletěli dokořán. Doktor Selvig mě obešel, zatím co jsem strnule stála na vstupním schodišti. Hned za ním stál Loki, ale neodcházel. Alespoň někdo se měl k tomu se před odchodem rozloučit.

Loki ke mně natáhl ruku jako by čekal že mu něco dám. Chvíli jsem na ni nehnutě koukala. „Podej mi ruku," pobídl mě. S neochotou jsem ji natáhla a čekala co se bude dít. Loki ji svojí druhou rukou otočil dlaní nahoru a na vnitřní straně předloktí mi udělal pár tahů prstem. Pak ji jen tak pustil. Navázala jsem oční kontakt s tím, že mi vysvětlí, k čemu sakra to bylo. „Měla bys to vědět," uslyšela jsem ve svojí hlavě Lokiho hlasem, ale jeho rty mezitím neudělaly jediný pohyb.  Vyděšeně jsem se podívala na svoji ruku a ucouvla "Co to sakra bylo?," ale vypadala v pořádku. „Skvěle," Vypadlo z něho po chvíli a pak mě obešel stejně jako jeho přítel. Od ruky jsem zvedla pohled až když jsem slyšela motor. Loki stál stále venku s rukou na klice od auta. Ohlédl se za mnou „Pro jistotu o tom nikomu neříkej." Pak už jen vlezl dovnitř a auto odjelo.

Netušila jsem o čem nemám nic říct. O tom s rukou, o tom že tu byli, nebo snad ještě o něčem jiném?