V srdci zločince

8. Ať žije nebezpečí

Stála jsem sama v chodbě a poslouchala vzdálené výstřely a výbuchy. Nervozita a strach se konečně dostavily a společně se rozhodli, že mi znemožní jediný pohyb.

Asi bych měla jít někam pomoct, jenže problém byl v tom, že jediný, kdo ví že nejsem úplně marná je Thor.

Ze strany, od které jsem přišla se ozval výbuch. Všechnu svoji odvahu jsem vložila do pokládání nohy před nohu a pomalu se šinula na pomoc, protože zmatená a vyděšená budu hodně k užitku.

Naštěstí jsem se každým krokem cítila jistější. Zvyšovala jsem tempo až do rychlé chůze, než jsem došla do ovládací místnosti.

Další a další výstřely prolamovaly ticho, které vzdáleně připomínalo klid před bouří. Za každého bych se měla modlit, že mé mínění nastávající katastrofy je nesprávné, protože jestli tohle není vše, co naši nepřátelé dokážou, nezůstanou škody jen u pár zlomených kostí a životů nepřátel.

Co jsi to provedl Loki.

Jakmile jsem dorazila do svého cíle, situace se zdála vypadat lepší než z dálky. Většina pracovníků se sice krčila pod svým stolem, ale ve dveřích stáli maximálně dva střelci, které Fury s černovlasou agentkou stejně po chvíli dostali. Pche. A já se cítila provinile za dva mrtvé.

Nebýt svého modrého kabátu, skončila bych stejně jako oni. Když proti mně Fury sklopil zbraň, odhodlala jsem se jít se schovat k nim. Rozhlédla jsem se, jestli nejsem ve střelném poli, ale ve vchodu v tu chvíli nikdo nestál. Rychle jsem se rozběhla a doufala, že na zemi není moc ostrých střepů. Jakmile jsem se totiž dostala na dva metry ke kovovému zábradlí, sklouzla jsem se po zemi. Dírou nejspíše od výbuchu, co jsem slyšela zdálky, jsem doskočila na sníženou plošinu a hned se skrčila před nastávající střelbou.

To byl teda výkon. Ucítila jsem na sobě snad deset pohledů. Otočila jsem se a s potěšením zjistila, že jsem se nemýlila, protože spoustu lidí včetně Furyho mě zaraženě sledovalo. Ať žije pozornost.

„Měli byste vidět, jak se teď tváříte," pronesla jsem vesele směrem k nim. Vážná nevážná situace, atmosféra tu byla tak hustá, že by se dala krájet a smích potřebuje přeci jenom každý. Cítila jsem, že se červenám, a tak jsem po téhle větě radši přeběhla rovnou za Furym.

Přikrčila jsem se k němu a čekala, jestli mi dle očekávání nakáže abych se okamžitě odebrala ke zbytku civilistů, ale ono ne.

„Takže se přeci jenom něco projevilo," pronesl hlubokým chraplavým hlasem, aniž by se na mě podíval. Stále sem přicházeli další a další muži s maskami, kteří padli hned jak se dostali do vchodu. Fury se na mě konečně otočil.

„Nevím, kdo jste a co umíte, ale k Lokimu nepatříte. Měla byste mít naslouchátko." Poté zašátral ve svojí kapse a vyndal malou kulatou černou věcičku. „Zasuňte si to do ucha, je to skoro jako vysílačka," řekl, když mi ho podával. Pak si dal dva prsty na ucho, jako už jsem to viděla u jiných. „Izabella Williams nás od teď bude slyšet. Komu se to nelíbí má smůlu."

Stála jsem s naslouchátkem v ruce a s kamenným výrazem ho stále sledovala. Nedokázala jsem pochopit, jak mi můžou tak věřit, když mě znají sotva pár hodin. Copak jsem tím, že jsem z lodi neutekla, potvrdila to, že se chci přidat k téhle sebevražedné misi? Nic tu nedávalo smysl. Napadla mě i varianta, že je tohle jenom jeden velký pokus od té doby, co mi Loki zaklepal na dveře, ale téměř okamžitě jsem ji vyloučila. Na to je to až moc skutečné.

Vzala jsem si tu malou věcičku mezi prsty, odhrnula si vlasy za ucho a opatrně ji tam vložila. Fungovalo to. Hned jak si našla svoje místo v uchu, uslyšela jsem hlasy.