V srdci zločince

4. Výlet k nebesům

Loki odjel už před hodinou, ale já se stále nedokázala odhodlat do Stark Tower. Seděla jsem v křesle, ve kterém ještě před třemi hodinami seděl Loki a prohlížela si tetin revolver. Asi jsem čekala, že tam bude tajný vzkaz, ale ani po hodině znuděného hledání jsem nenašla nic než zašlý kov. Nakonec už jsem toho měla dost, věděla jsem, že dnes už tu nejde jen o pár hodin litování, ale možná o zbytek života. Zprudka jsem vstala, a tak jak jsem byla došla do kůlny pro kolo, které jsem doufala, že si nevzali. V kůlně bylo najednou čisto. Všechny tyče, u kterých jsem nevěděla kam je dát byli pryč a prostor se vyprázdnil. Vyvedla jsem tedy kolo ven, nasedla a jela směrem ke městu.

Ulicemi New Yorku je občas namáhavé projet, ale po zhruba hodině jsem stála jen kousek od známého mrakodrapu. Měla jsem v sobě tisíce pocitů od nervozity ke klidu, že dělám správnou věc. Opřela a zamkla jsem kolo u lampy, před skleněným vchodem. Hluboký nádech mi pomohl zbavit se alespoň části knedlíku v krku, a tak jsem překročila práh, který jsem doufala nikdy nebudu muset zdolávat. Jakmile se za mnou automatické dveře zavřeli a já jsem byla uvnitř, došlo mi, jak jsem se svým chováním a oděvem musela vypadat komicky pro lidi na ulici.

Porozhlédla jsem se kolem a počáteční obava, že zabloudím byla pryč. Kromě všelijakých směrovačů a procházejících, byla uprostřed místnosti recepce, ze které se na mě už zdálky usmívala sympatická recepční. Nasadila jsem ten nejsladší úsměv, který jsem uměla také a došla k ní. „Dobrý den, mám důležitou zprávu pro pana Starka, " prohlásila jsem napjatě. Slečna na mě zamrkala a začala něco psát do svého počítače „Je mi líto, ale pan Stark není přítomen, pokud je to naléhavé, můžete mi zprávu nadiktovat a já se pokusím ji k panu Starkovi co nejrychleji dostat." Nevěděla jsem co říct a sledovala jsem její prsty tancující po klávesnici. „Pokud je to tajné, mohu vás poslat k zástupci pana Starka, který určitě pana Starka nahradí," zamrkala na mě znova. Myslela jsem si, že začnu počítat kolikrát už řekla slovo Stark, ale jen jsem co nejzdvořileji odpověděla „Děkuji to by bylo moc milé." Slečna tedy zmáčkla jakýsi čudlík po její levé ruce a promluvila do malého mikrofonku u něj „Pane Hogane, máte návštěvu." Vyměnily jsme si pochybovačný výraz. „Prý je to naléhavé," nakonec dokončila. Neušla mi její ironie, ale účel to očividně splnilo, protože od přístroje se po chvilce ozval mužský hlas „Mhhh. Pošlete ji ke mně." Slečna se na mě znovu zářivě usmála a ukázala na schody napravo. Kývnutím hlavy jsem poděkovala a vydala se k nim.

Schody nebyly nějak extra nablýskané, jak jsem čekala ze vzhledu budovy. Vlastně to byly úplně obyčejné schody, které byste našli i na základních školách. Všechen přepych si asi nechali do vyšších pater, kam už jen tak obyčejní lidé nechodí. Jakmile jsem vyšla nahoru, rozléhala se přede mnou dlouhá chodba a na jejím konci dveře, které jak jsem hádala, i přesto, že kolem bylo mnoho dalších vchodů, patřili zástupci pana Starka.

Zdálo se mi, že se moje kroky rozléhají tak moc, že musí každý vědět, že někdo prochází i kdyby byl o dvě patra výše. Nakonec jsem došla nakonec kde bylo opravdu napsáno Harold Joseph Hogan a pod tím uvozovkami „Happy". Podle hlasu v přístroji dole mi muž nepřipadal ani trochu Happy ale možná má své důvody.

Zaklepala jsem a čekala na vyzvání, ale místo toho se dveře po chvíli rovnou otevřeli. Stál v nich trochu zavalitější muž kolem čtyřiceti a ani v přímém kontaktu se neusmíval, jak jsem doufala. Rukou mi pokynul na židli před jeho psacím stolem a jakmile jsem prošla zavřel za mnou dveře. Sedla jsem si a nevěděla, jestli bych v tuhle chvíli radši mluvila s ním nebo přímo s Tony Starkem. Alespoň, že tu bylo hezky. Místnost jsem odhadovala, že bude tak ve druhém patře, ale protože tu byly vysoké stropy, byl lepší rozhled.