V srdci zločince

2. Sny šílenců

Probudily mě paprsky svítící mi přímo do očí. Otočila jsem se na druhý bok a přemýšlela o svém snu. Divnější sen jsem snad nikdy neměla a ani nevím, že bych si pamatovala Lokiho jméno. Občas mě i moje vlastní mysl překvapí. Zaposlouchala jsem se do ranního štěbetání vrabčáků, ale kromě toho jsem slyšela ještě něco jiného. Kroky na schodech. Přitáhla jsem si deku až k bradě a během toho zjistila, že jsem se večer nebyla schopná převléct. Teď jsem měla ale větší problém. Kroky se přibližovaly, až se nakonec začala otáčet klika. Můj sen se stal realitou, teda pokud to vůbec někdy sen byl. Choulila jsem se v klubíčku a představovala si scénku jako z hororu. Dveře se otevřely. Stál v nich jeden z neznámých mužů ze včerejška. V ruce držel hrnek s čajem. Přistoupil ke mně a hrnek mi podal se slovy „Tuhle podřadnou práci bych neměl dělat já". Potom zase odešel.

Nejradši bych si užívala luxus a zůstala v posteli. Místo toho jsem hned jak za sebou zavřel dveře, vytáhla z pod postele krabici. Položila jsem jí na postel a otevřela. Tety starý revolver se na mě už usmíval a já se modlila, aby si svojí chvíli výsluní moc neužil. V této pustině nikdo nechodí, ale to neznamená, že se tu občas nestaví banda zvědavých kluků očíhnout, jestli se tu nedá něco ukrást. Zkontrolovala jsem opatrně náboje, obula se do kroksů, co náhodou stály u postele a šla ostražitě ke dveřím. Pomalu je otevřela a k mému překvapení za dveřmi nikdo nestál. Jen zezdola byly slyšet hlasy. I přesto, že jsem si byla jistá, že kolem nikdo není, jsem se stále otáčela. Každý krok jsem se modlila, aby schody z tmavého dubu nezačaly vrzat.

Čím víc jsem se přibližovala, tím míň se zdálo, že by šlo o nějak vzrušující debatu. Pomalu jsem si svůj hrdinský čin začínala rozmýšlet, když mi někdo zaklepal na rameno. Leknutím jsem se otočila a obranně namířila pistoli přímo na jeho hruď. Byl jako robot. Pistole, která mohla ukončit jeho život během tří sekund, si vůbec nevšímal. „Mě se nemusíš bát," usmál se. Měl pravdu, moc děsivě nevypadal. Muž staršího věku, který rozhodně nevypadal, že by mi mohl ublížit. Rukou mi pokynul do místnosti, odkud se ozývaly hlasy. Vzpomněla jsem si na poslední včerejší slova Lokiho. Do teď mě z nich nepříjemně mrazilo.

Nasadila jsem nic neříkající výraz a ladnou otočkou udělala krok do místnosti. I přesto, že jsem jí dokonale zvládla a vstoupila se vší elegancí, to, co následovalo, nebylo ani v nejmenším tak jak jsem to chtěla. Loki seděl rozkročmo v křesle s bradou opřenou o ruku a tvářil se tak zamyšleně, jako by ani nevnímal, co mu lukostřelec říká. Nevím, co to sakra bylo, ale něco ve mně jako by vzplálo. Jako by mi z břicha do krku vnikl neskuteční tlak. Něco, co jsem nikdy dřív necítila. Byla jsem novým pocitem tak zaujata, že jsem si nevšimla smetáku opřeného o stoleček vedle vchodu. Zachytila jsem se o něj nohou tak, že vypadl proti mně a jeho dřevěná násada mě trefila přímo do čela. Byla jsem v šoku. Jako kdyby to nestačilo, tak jsem o už ležící smeták zakopla a spadla na záda hlavou přímo k Lokimu.

Svoji dokonalou nešikovnost jsem zamaskovala úsměvem. Nemyslím si, že to pomohlo ale za pokus to stálo. Loki se naštěstí usmál také, zatímco zbylí dva společníci byli stále jako z kamene. Rychle jsem se zvedla a posadila se na volné křeslo. Měla jsem připravených několik otázek, jenže slova se ujmul Loki „Dobré ráno, teda alespoň pro někoho, že?" Opřel si lokty o kolena a podíval se na mě, s jedním obočím nadzvednutým a tázavým pohledem. Nebyla jsem schopná slova, a tak jsem jen kývla hlavou, porozhlédla se po místnosti a uvědomila si jaké mám štěstí. Na zemi, metr ode mě ležela moje pistole namířená přímo na Lokiho nohu.

On si jí očividně nevšiml, protože dál pokračoval v hovoru, pokud se tomu tak vůbec dalo říkat. Snažila jsem se nějak odpoutat pozornost. Jediné, co mě v tu chvíli napadlo byl právě čas. Ukázala jsem na okno za Lokim a pronesla „Kolik je vlastně hodin?" Otočil se k oknu a než se stačil obrátit zpátky a odpovědět, rychle jsem se pro ni natáhla a položila si ji do klína, jako kdyby tam ležela celou dobu. Málem jsem si nárazem o opěradlo vyrazila dech a nedokázala pochopit, že můj plán vyšel. Nadechl se, aby mohl odpovědět, když si všiml pistole v mém klíně. Nevinně jsem se usmála a čekala na odpověď. „Nijak pozdě, asi osm třicet ráno," zabrblal s pohledem na pistoli. Po chvíli se vzpamatoval a důležitě se mi podíval do očí. „Potřebuji tu přístřeší alespoň na jeden den a pár věcí." Byla jsem zaražená. Věděla jsem, že nebyla vhodná chvíle ho upozornit, že jednu noc už tu strávil, a tak jsem radši jen nabídla, aby si v kůlně vzali vše, co potřebují.

Vstala jsem s tím, že ho tam zavedu, ale kromě jeho a mě se k nám přidal ještě ten postarší muž. Došla jsem ke dveřím a podívala se zpátky na ně. „Nemyslíš, že by bylo dobré mě seznámit s tvými přáteli?" naklonila jsem hlavu na stranu. Slova se ujmul cizinec „Jsem doktor Erik Selvig" promluvil jako kdyby se nemohl dočkat, až se bude moct představit. Ukázal na Lokiho „Tohle ale není náš pří...." Loki utnul jeho výpověď svým žezlem. Připomnělo mi to pohyb, kterým zakazují strážci někam vstoupit. A i ta hůl byla vcelku zvláštní věcička. Na vrchu měla jakýsi bodák a pod ním modrý svítící kámen. Ta věc mě tak děsila, že jsem událost radši nechala bez komentáře a vyšla ven směrem ke stájím.

Po cestě mě napadlo nabídnout program, ale nevěděla jsem, kolik mají práce, a tak jsem kolem stájí prošla bez povšimnutí rovnou do kůlny. Rozsvítila jsem jim malou lampu, aby se jim lépe hledalo, přičemž jsem si namotala pavučinu na ruku a odešla alespoň nakrmit koně. Nebyla jsem si jistá, jestli byla správná volba nechat je tam samotné, ale dělat jim chůvičku se mi taky nechtělo. Trávou ještě od rosy jsem se dobrouzdala zpět. V tu chvíli mi došlo, že moje kroksy jsou zevnitř úplně mokré. Vyzula jsem se a ponořila bosé nohy do třpytící se trávy. Sledovala jsem třepotající se lístky na stromech a užívala si ten pocit nerušeného klidu, který mi včera přerušily moji návštěvníci.

Vítr zesílil tak, až nakonec všechny ostatní zvuky utichly. Najedenou se na nebi vytvořil obrovský kruh. Připadala jsem si jako ve startreku. Ohraničoval jakousi noční oblohu. Nemohla jsem ani pomalu dýchat z toho, co se právě vytvořilo jen kousek od mého domu. V kruhu se něco začalo pohybovat, nebo spíš padat k zemi. Jakmile jsem se na to více zaměřila, zjistila jsem, že to je tělo. Byl to kostým Tonyho Starka. Ten bezohledný miliardář, co si myslel, že je superhrdina se teď řítil jako padající hvězda. Nedokázala jsem se pohnout a jen vyděšeně zírala na pomalu se uzavírající kruh za tělem. Nevím, jak dlouho jsem tam stála, ale na svoji práci jsem úplně zapomněla.

Probudily mě až kroky ve stájích. Věděla jsem, že Loki bude zvědavý a přijde sem, ale ne, že tak potichu. Na jeho výšku měl kroky tiché jako kočka. Jakmile si všiml, kde stojím, stoupl si vedle mě, a aniž by cokoli řekl, se snažil zjistit, na co tak nevěřícně koukám. Nedokázala jsem si představit, že by tak ohromnou anomálii nemohl vidět, a tak jsem usoudila, že to byl asi další šílený výplod mojí fantazie. I přesto, jak moc jsem Tonyho neměla ráda, jsem nikomu nepřála smrt a ve svoje šílenství doufala. „Nevěděl jsem, že chováš koně," prolomil ticho. Podívala jsem se na něj. Musela jsem hlavu zvednout opravdu do výšky a znovu mě překvapilo jaká je to žirafa. „Už je to tak." Dívali jsme si vzájemně do očí a ani jeden z nás nevěděl co říct dál. „Na trapná ticha mám talent," prohodila jsem. Pak jsem se na něj jen šibalsky usmála, nadzvedla obočí a zeptala se „Jezdíš?" 

Je tu další kapitola! 

Máte radši kratší nebo delší kapitoly? Podle odpovědí se uzpůsobím.

Pište vše co bych mohla zlepšit a v případě i kritiku, protože jedně tím se dokážu dovést k dokonalosti.

Také bych vám chtěla poděkovat za všechnu vaší podporu, protože každá hvězdička a každý komentář mě motivuje psát dál. I přesto, že není nijak velká, věřím, že se to jednou zlepší. Jsem ráda, že kniha do které jsem dala svoje srdce někoho opravdu zajímá. Takže ještě jednou moc děkuji a uvidíme se zase u další kapitoly.