V srdci zločince

6. Štěstí na rozdávání

Jakmile jsem byla připravená a probraná horkou sprchou, odvedli mě s Thorem do tréninkové místnosti. Celý interiér nebyl nijak zvláštní. Zem měla obyčejné dlaždice jako celý letadlovrtulníkodivnolet a z kovových trámů vysely dva boxovací pytle. Kromě toho se v místnosti povalovalo pár žíněnek a na stěně vyselo zaprášené zrcadlo. Na tréninkovou místnost Avengers jsem čekala víc, pomyslela jsem si. Tohle byla jen opuštěná tělocvična někde ve sklepě. Teda samozřejmě ne doslova.

„Co umíš," zeptal se Thor, když si mě prohlížel.

Byla jsem vykolejená jen z toho, že si právě povídám s hromovládcem, řeckým bohem a zároveň avengerm, natož abych dokázala předvést fyzicky nemožné kouzlo. A tak jsem jen pokrčila rameny.

Stáli jsme tam proti sobě a ani jeden z nás nevěděl co dělat. Dostala jsem neskutečné nutkání zjistit na co myslí. Nenápadně se mu podívat do očí bylo těžší, než jsem si myslela, protože měl minimálně dva metry a já nestála zrovna daleko od něho, ale kvůli sobě jsem se o to chtěla alespoň pokusit. Ano, kvůli sobě.

Po chvíli jsem jeho oči opravdu vyhledala a s potěšením zjistila, jak moc se podobají těm Lokiho. Teda počkat co? S potěšením? No nevadí, budu pokračovat. Pokusila jsem se ponořit do nekonečných hlubin jejich modře a v hloubi mysli žádala abych mohla pohlédnout do jeho nitra. Myslela jsem si, že tenhle rituál nebude potřeba ale připadal jsem si při něm tak... tak magicky. Jako nějaká kartářka, co se právě chystá vám předpovědět budoucnost. Navíc když už něco zkouším, tak ať je to pořádně.

Nic. Neslyšela jsem ani jedinou myšlenku, jediné slovo a kéž by souhlásku, nebo písmeno. Pokaždé mi stačí jen omylem zaostřit pohled do někoho tváře a bum! Jsem jasnovidkyně, ale teď když se opravdu snažím, se nic neděje. Podezřívala jsem Lokiho, že svými slovy mi zase něco provedl, ale vlastní vědomí mi napovídalo, že by k tomu potřeboval alespoň jeden krátký dotyk.

Vzdala jsem to. Hluboce jsem si povzdechla a přestala vnímat svět zrakem stále s myšlenkami u jeho nicneříkajícího pohledu, když jsem zjistila, že už vlastně vůbec nejsem v tom létajícím obrovi. Najednou jsem stála v jakési zlaté kopuli, uprostřed které byl jakýsi bíle svítící strom. Přede mnou stál Loki. Stála jsem tam a jen na něj zírala. Rozmýšlela jsem si co řeknu. Chtěla jsem se ho zeptat co provedl, a když jsem se k tomu konečně odhodlala, nedokázala jsem se vůbec hýbat. Jako, kdyby moje tělo dokázalo jen stát. Teda alespoň jsem doufala že jsem ve svém těle i přesto že jsem cítila moje oblečení více těžké, než bylo, když jsem ještě byla v realitě. Připadala jsem si jako ve snu, rozostřené smysly vnímali jen zrak a hmat. Věděla jsem, že tu zůstat nemůžu, a tak jsem se pokusila o to, co jsem udělala pokaždé, když jsem se chtěla probudit z noční můry. Přestala jsem myslet na svět kolem sebe a představovala si, jak mizí. Zavřela jsem oči a přeříkávala si v hlavě jen slova je to jen sen, je to jen sen, je to jen sen.

Otevřela jsem oči. Moje schopnosti neselhali a já byla zpět v realitě. Thor mě držel za ramena a mluvil na mě. Byl ode mě sotva 20 centimetrů. Šokem jsem se mu vytrhla a začala couvat, dokud jsem nezakopla o jednu z žíněnek a nespadla. Pád naštěstí, kromě toho že ho zavinila, i zbrzdila ona žíněnka a já dopadla do měkkého. Podívala jsem se na svoje ruce a oddechla si, že už se můžu zase hýbat.

„Co se stalo?" zeptala jsem se Thora šokovaně, když se mi opět vrátila řeč.

V tváři jsem mu viděla stejně vyděšený výraz. „Přestala jsi se hýbat a vypadala jsi, že jsi k smrti vyděšená. Byla jsi jako v transu a probrala jsi se až když jsi zavřela oči. Já nevím, co se stalo. Ty... Ty jsi mi snad četla myšlenky?"