V srdci zločince

5. Tisíce otázek

Cesta byla dlouhá a já stále nemohla uvěřit tomu, že letím vrtulníkem. Vzpomínala jsem na klidné večery u ohně a život který jsem tou dobou ještě nevěděla, že nechám za sebou. Krajina pod námi rychle ubíhala a já nebyla schopná poznat, kterým směrem se ubíráme. Nikdo z nás nepromluvil, dokud to nebylo nezbytně nutné a jediné co jsem slyšela, bylo hučení motoru.

Po zhruba dvou hodinách se z vysílačky ozvala otázka, kdo jsme a co vezeme. Pilot v klidu odpověděl, že prý veze tu holku, co zná Lokiho. Neměla jsem mu to za zlé. Nevěděla jsem, že informace o tom, že Lokiho znám, je tak důležitá, ale zkrátka jsem prozatím byla ta holka. Odpověď přišla téměř okamžitě a my jsme začali klesat.

I potom co jsme přistáli jsme byli vlastně ve vzduchu, neboť přistávací plošina se vznášela spolu s jakýmsi ohromným letounem. Na povrchu měl jakýsi systém přistávacích ploch pro menší letadla a uprostřed, pod jednou z ploch, kovovou jednopatrovou budovu. Jak jsem si ale všimla, když jsme se k němu přibližovali, hlavní místnosti měl pod místy pro všemožná vozidla.

Letadlo jsem to nazývat nemohla. Po stranách měl obrovské vrtule, ale jako vrtulník nevypadal, a tak jsem s pro něj v hlavě vymyslela vlastní název letadlovrtulníkodivnolet. Po tom, co pilot povypnul všechny tlačítka a páčky které jsem ani nedokázala spočítat, se vrtule přestala točit a on vystoupil, zatímco jsem se pokoušela odepnout si pás. Objevil se na mé straně, také mi otevřel a podal ruku abych měla pohodlnější výstup. Jako pravá dáma jsem pomoc přijala a než mě vítr stačil odvát, došli jsme dovnitř letadlovrtulníkodivnoletu.

Chodbou jsme prošli do prosklené místnosti, která nejspíše fungovala jako laboratoř, a kde mě pilot nechal samotnou. Začínala jsem si představovat, jak budu pokusný králík a do dvou dní zemřu po nějakém novém jedu, když vstoupil Tony Stark.

Zastavil a chvíli si mě prohlížel. Nadechla jsem se, že se představím, ale on si mezitím stoupnul za stůl a ujmul se slova.

„Takže holka, co se přátelí s masovým vrahem, málem zabila dva naše pracovníky a ve vězení nemá jediný záznam?"

Netušila jsem o čem mluví. Otočila jsem se, jestli nehovoří s někým za mými zády, ale odtamtud se na mě díval jen můj odraz ze skla. Tony se mezitím odrazil od stolu, který se od tlaku zaklepal a popošel přímo ke mně. Opět se mi potvrdilo, jak neohleduplný tento miliardář je, že si nevšiml, jak jsem vyděšená.

„Já... j-já ho skoro neznám." Pokusila jsem se říct, zatímco jsem se všech sil pokoušela potlačit slzy. Musela jsem se opravdu namáhat, aby se mi nepodlomila kolena a ještě k tomu neudusila.

„Proboha Tony, vždyť se úplně klepe!" To už do místnosti vtrhl kapitán Amerika. Starka to ale ani v nejmenším nezajímalo a pokračoval ve výslechu.

„Pro koho pracujete? Proč jste mě chtěla vidět? Jakto, že máte schopnos..."

Na chvíli se odmlčel a podíval se mi přímo do očí. Opět jsem uslyšela jeho myšlenky, a když promluvil, jeho řeč zněla dvouhlasně a děsivě.

„Řekněte mi vše, co víte o Lokim."

Všichni v místnosti zatajili dech. Tony čekal na odpověď, já se k ní odhodlávala a kapitán vypadal, že ho otázka zaujala, a tak jen mlčel. Pověděla jsem jim vše, co se stalo za poslední dva dni, kromě mých pocitů, čtení myšlenek, halucinací a naší krátké vyjížďky. Což byly vlastně ty nejdůležitější informace, o které tady ale teď nešlo. Nebo ano?

Ještě ten den jsem se dostala do ovládací místnosti k oficiálnímu stolu Avengers uprostřed a byla vyzvána převyprávět příběh nejméně dvakrát.