V srdci zločince

9. Ticho před bouří

Přicházím po dvou týdnech, se sakra krátkou kapitolou, která je v podstatě o ničem a omluvu pro to nemám...

Ale podle konce poznáte, že vám to další kapitola (kterou vydám doufejme už brzy) nejspíš vynahradí.

Enjoy the story.

Neomdlela jsem. Ne opravdu ne. Byla jsem jen v transu. Neschopná chodit, mluvit a natož vnímat, nebo vidět. Jediné, co jsem dokázala, bylo poznat, že mě někam odvádějí.

Teď už sedím na jakési posteli a plavu v myšlenkách. Chronologicky postupuji v čase a snažím se zorientovat, kde jsem, kdo jsem a proč vlastně jsem. Ani jsem si neuvědomila, že mi někdo ošetřuje ránu na hlavě.

Je tu tolik věcí, jak jsem se mohla zranit. Výstřely, výbuch, řezná rána, nebo jsem se mohla dokonce porvat, ale ne. Já jsem spadla na blbých schodech. I když za to nemůžu úplně sama, je to ponižující! Jednou budu mít v takových tich papírech s důvodem úmrtí napsáno Izabella Williams – utopila se na poušti. Tedy pokud mě nezabije Loki.

Jak jsem mu jen mohla věřit. Mělo mi být jasné od začátku, že když si přijde beze slova v tak nekřesťanskou hodinu, nebude to jen přepadová návštěva. A i když se snažil tvářit nenápadně, pár přešlapů udělal. Jenže já byla tak zmatená, že jsem si jich ani nevšimla...

To je vám chronologie že? No nic, zpátky k ději.

Vstala jsem, když žena v bílém odložila jehlu, se kterou mi zašívala ránu. Zrak se mi pomalu vrátil, a i přes pár škrábanců a modřin, jsem se cítila jako nová. K čemu že mi to je zrovna teď? To netuším. Byla bych radši fit před půl hodinou.

Podle mého chabého orientačního smyslu, jsem se vydala někam daleko od řídící místnosti a Avengers. Pokud vědí, kde Loki je, půjdu s nimi, ale teď jim na oči jít nemůžu. Pak až přijde moje chvíle, přidám se k nim. Možná mě zabije, možná už se nevrátím, ale nemůžu všechno hodit za hlavu a dělat, že se mě to netýká.

Moment... Co to sakra melu?! Fakt přemýšlím nad tím, že by mi nevadilo, kdybych umřela? Věřím snad, že tohle je pohádka, kde mě zázrakem zachrání můj princ, ať udělám jakoukoliv hloupost? Je vůbec možný, být tahle naivní? Dobře neříkám, že nejsem kočka k pohledání, ale k tomu, aby mi to zachránilo život, to asi nestačí.

He. Trochu ego up.

Hned jak jsem vyšla z místnosti, ozval se za mnou hlas.

„Slečno Williams!"

V jeho chraplavém podtónu jsem poznala Furyho. Není to Avenger, ale také ne jeden z tich, se kterými bych chtěla, aby se moje cesta v blízkých chvílích střetla.

Pomalu jsem se na něho tedy otočila. „Ano?"

„Víte, že máte na výběr, že?"

Zhluboka jsem si povzdechla. „Samozřejmě..."

„Dobrá... Já jen, že kdybyste chtěla můžu vám nechat jedno z našich letadel a pilot vás-."

„Jo já vím. Ale já Nechci jen stát v rohu a čekat, než všichni po jednom poumírají. Být ta, která si radši zachránila vlastní krk, místo světa, ve kterém žije. I když se to možná zdá neuvěřitelně, mám v plánu tady bojovat s vámi po boku, ať se vám to líbí nebo ne." Dobře tohle byla možná trochu nadsázka, ale zkuste to vysvětlovat mému minulému já, které ani netušilo, co ho čeká.

„Jak myslíte. Jen pamatujte, co se stalo Coulsnovi." Fury kývl hlavou a já se musela kousnout do spodního rtu, abych neprozradila zbytečné informace, kterými bych si akorát nadělala problémy. Proč jen jsem tomu agentovi nepomohla. Zatímco se Loki válel za dírou ve zdi, jsem moha v klidu zavolat někoho na pomoc. To bych ale nesměla být tak chaotická. Jak by mi mohlo pár slov ublížit.

Fury ho pak prý našel až po pěti minutách. Byl stále naživu, jenže v té době už pomoc přijít nestihla. Mohl mě udat. Mohla jsem už být dávno někde zavřená, nebo spoutaná. On to ale neudělal. Věřil mi. Věřil, že se jen snažím udělat správou věc. A teď ho nesmím zklamat.

Potřebovala jsem více času na přemýšlení. Nechala jsem Furyho v chodbě samotného a vydala se na opačnou stranu. K mému neštěstí, přímo k laborce.

Nikdo tu nebyl. Žádné z přístrojů už nepracovali. Uprostřed místnosti byla obrovská díra v zemi a většina ze stolů byla zničená.

Vlasy mi rozvál studený vánek z venku, který přicházel od rozbité prosklené stěny. Netušila jsem, co se tady v době mé nepřítomnosti odehrálo, ale ať už to bylo cokoliv, jsem ráda, že jsem tu nebyla. Udělala jsem pár kroků k bývalému pracovnímu stolku, kde ještě před půl hodinou leželo Lokiho žezlo a rukou po ploše opatrně přejela. Teď už jen ležel na zemi rozlomený na dvě půlky a žezlo nikde. Jistě, že si ho vzal s sebou. Vždyť ho snad pořád měl na očích. Bůh ví, jestli s ním i nespal. Ale kdo by se mu divil. Pokud bych měla přístup k neomezené moci, nejspíše bych si jí také snažila držet co nejvíce u těla.

Opřela jsem se o zbytek stolu zády a dívala se vyskleným oknem ven.

Vzdáleně jsem si vzpomněla na svoje vize. Ještě včera bych se bála, že příjde další, ale teď už vím, že mi pomáhají. Ať už vidím minulost, přítomnost, budoucnost, či alternativní realitu, jsem si skoro na sto procent jistá, že se mi budou jednou hodit. Teda jistě, že nedoufám, že nad New Yorkem budou lítat nějaké nestvůry z vesmíru. Jako nějaká armáda si podmaňovat lidstvo a...

To se docela podobá Lokiho plánu. Ale to přece nemůže být ono. Vždyť ho tak zaujala Stark Tower a kdo by chtěl ničit něco, co se mu líbí. Leda že... by ho zaujala z jiného důvodu. Ale na co by mu byla hloupá budova? Jediné, co by s ní šlo udělat, je připoutat pozornost, a to není úplně to první, o co se pokoušíte, když se snažíte dostat mimozemšťany na planetu.

Na druhou stranu Loki je Loki.

...

Tohle je ten pravý čas, kdy bych si měla s někým promluvit. Pomyslela jsem si, než jsem se odrazila od polo-spadlého stolu a vyrazila z místnosti.

Štěstí mi ale nepřálo. Jakmile jsem vyšla do chodby, srazila jsem se s neznámou osobou. Jak se dalo čekat, nikdo mě před pádem nezachránil a mým jediným ochráncem byl kovový trám, kterého jsem se stačila chytit, než jsem ucouvla zpět do místnosti. Hned jsem se vzpamatovala a šla podat ruku tomu chudákovi, kterého jsem si nevšimla. Ale jen šla, ruku už mu nepodala. Naším chudákem se totiž ukázal Tony Stark, který se teď opíral o stěnu a pomalu se zvedal.

No jistě, vím o tom, že po New Yorku budou lítat nějaký nestvůry, ale to, že chodbou právě projde tohle, nepředpovím.

Že není sám jsem si všimla až po chvíli. V celé svojí kráse stál jen kousek za Tonym Kapitán Amerika, a i přes jeho veškerou snahu bylo vidět, že mu cukají koutky. Svému příteli se ani nenamáhal pomoct a jen tam čekal až se zvedne.

„Kam se chystáte?" založila jsem si ruce na hrudi a sledovala jak se Tony mne rameno, jako kdyby ho právě srazil slon.

„Omluvit se by taky neškodilo," vzpamatoval se konečně.

„Loki chce využít Stark Tower, takže letíme do New Yorku," ujmul se slova kapitán než Tony stačil vyprsknout další narážky.

Tony na mě ukázal, ale oční kontakt věnoval Stevovy. „Hej! To jí fakt věříš? Jestli to vykecá Furymu-." „Jedu s vámi." Skočila jsem mu do řeči.

Kapitán se na mě usmál a pak s výrazem alá Já ti to říkal Se otočil zpět na Tonyho. „Vidíš?" nedokázal si odpustit, když pozoroval jeho zaskočený pohled.

Já tam jen stála a sledovala, jak se spolu na základě mého vyřknutého rozhodnutí dohadují. Jak jinak, byl Iron man proti tomu a nenechal se přesvědčit Stevem, že budu možná k užitku.

Nebyla to dlouhá doba, když jsem se konečně rozhodla do toho vložit. Oprášila jsem si neviditelná smítka z mého pasu a dala si ruce v bok. „Takže kdy vyrážíme?"