Na konci zemře

• p ř e d m l u v a •

Ona

Proč slzy já své pouštím ven,
kde nikt nehoden tohoto prohřešení jest?
Snad přála bych já si být jako pták,
on tak volný býti zdá se, vznášející se na obloze sám...
Jak ovšem může býti osamocen, když rodina jeho očekává jej?

Bezmyšlenkovitě jsem markovala zboží, které jsem brala z pásu. Rutinní činnost, z níž mě bolí záda, se opakovala snad častěji, než oběhla sekundová ručička hodiny za celou minutu. "Tisíc osm set tři a padesát," řekla jsem automaticky po dokončení jednoho
z dnešních mnoha nákupů.

Neříkám, že svou práci nemám ráda, ale někdy se to opravdu nedá vydržet... Zvláště, když mé myšlenky se týkají úplně jiných věcí, než pípání zboží na kase. Převzala jsem peníze a vydala potřebnou částku zpět. A další vozík...

***

Utřela jsem si slzy a vešla do koupelny, kde jsem si studenou vodou opláchla rudý obličej. Vážně mám toto zapotřebí? Přemítala jsem znovu, jako každý den. Očividně ano, když jsem to ještě nezměnila. Natáhla jsem na sebe hnědý pletený kardigan a vzala si klíče
od bytu. Naposledy jsem se podívala do svého zrcadla a ujistila se, že nevypadám, že jsem před chvílí brečela.

Vyšla jsem z pokoje s úsměvem na obličeji. „Skočím se projít, nebojte, budu v pořádku," sdělila jsem rodičům. Nedávno mi sice odbilo 19, ale stále žiji u rodičů a dle naší dohody jsem tedy stále povinna jim sdělovat, kam jdu a nejlépe kdy
se vrátím. Tomu se ovšem snažím co nejčastěji vyhnout, jelikož většinou nevypadám zrovna reprezentativně.

„Dobře, ale dávej na sebe pozor. Máš telefon? A klíče?" ptali se ihned instinktivně.

S tichoučkým povzdechem jsem pozvedla obě ruce, v nichž v jedné jsem měla klíče
a v druhé se nacházel mobilní telefon.

„A zase sama?" zeptali se už o něco pochmurněji. Nikdy s nikým nechodím, ovšem oni stále nezahazují své plané naděje.

Tiše jsem přikývla zavazujíc si úprkem nějaké plátěné tenisky.

„Ok, tak si to uží'!" Usmáli se oba – i přes své menší zklamání – spokojeně. Máma mi dala pusu na čelo a pohladila mě po vlasech. Hlavně se nekrč před vlastní matkou! Šeptala jsem si v hlavě, zatímco jsem se snažila na svých rtech udržet potěšený úsměv.

„Děkuji, vy také" řekla jsem již netrpělivě a rychle vyšla z bytu.

***

„Jej, promiň," promluvil někdo, kdo si mě po nějaké době, co tady strávil, všimnul.

„To nic, klidně odejdu," zamumlala jsem velmi rychle a začala se sbírat ze země. Chci být sama a on očividně taky, když šel na tohle opuštěné místo.

„Nechoď," postavil se svědomitě přede mě, „jestli někdo půjde, tak já. Tys' tu už byla." Usmál se na mě.

Díky tmě noci, která zahalovala město, jsem mu neviděla do očí. Vlastně mi to ani moc nevadilo, protože on zase neviděl do těch mých, podlitých červení. „To je dobrý, já už bych stejně měla jít," zalhala jsem zdvořile. Tohle místo přece jen nepatří pouze mně. Pokusila jsem se obejít jeho poměrně vysokou postavu.

„Počkej přece," uchopil mě za rameno a jemně se mnou trhnul, aby mne zastavil.

Vyděšeně jsem se přikrčila a hlavu si schovala za dlaně. Oči jsem křečovitě zavřela
a očekávala ránu. Když delší dobu nic nepřicházelo, opatrně jsem vykoukla zpoza dlaní stále vystrašeně přikrčená. Tázavě jsem se na něj podívala. Vypadal dost zmateně, čemuž se ani trochu nedivím. Jak byste asi reagovali vy, kdybyste někoho jen jemně chytili za rameno
a on se vyděšeně bránil?

„Mě se nemusíš bát, maličká," usmál se, pak klidně a něžně odsunul dlaně z mého obličeje. Zadíval se mi do očí a svraštil své husté obočí. Tedy v té tmě alespoň husté vypadalo. 

•••••••••••••••••••••••••••••••••••

Děkuji všem, že jste si přečetli předmluvu, zároveň tedy i doufám, že budete číst i další kapitoly...

Budu vám moc vděčná za jakoukoli pěknou odezvu, konstruktivní kritiku a samozřejmě i za hlasovaní! :3

Sladké sny

- Philomath