Na konci zemře

• t ř i •

Ona

Je těžké býti sama,
ovšem je ještě těžší si to přiznat.
Nejtěžší však je nebýt sama,
ale cítit se osamocená.

„Počkej, nehýbej se," řekl chlapec po mém boku tak tiše, že jsem si chvíli myslela, že mám halucinace. Uslyšela jsem ale šustění a následně zvuky nápadně podobné těm, které vydává grafit, když jej třeme o papír.

„Co to děláš?" zamumlala jsem nejistě, ale dle jeho přání jsem se jinak ani nepohnula.

„Jen si tak... čmárám," v jeho hlase byla slyšet nejistota. Stydí se snad za to, že kreslí?

„A můžu se na to podívat, až to bude hotové?" koutky mých úst se samovolně povznesly směrem k očím. Od kdy že jsem takto... sebevědomá?

„No... Jakože klidně, ale nesměj se," slyšela jsem, jak si nejistě odfrknul.

„Neboj," zašeptala jsem pokorně a čekala na jeho svolení k pohybu. Ještě mne nikdo takhle nekreslil. Cítila jsem se celkem zvláštně, ale vzhledem k tomu, že před nikým nechci být tak slabá, jak jsem byla před ním při našem prvním setkání, tak jsem se snažila udržet si dobrou náladu. A abych byla upřímná, nebylo to s ním až tak těžké.

Panovalo mezi námi příjemné soustředěné ticho, ani jsem si neuvědomila, že již neslyším šustit tužku o papír. Když jsem si to uvědomila, jemně jsem svraštila obočí, ale nehnula jsem se ani o píď. Po pár vteřinách jsem ucítila velice opatrný dotek na mém, tenkým svetrem zahaleném, rameni. Cukla jsem sebou vyděšeně, když si můj mozek dal dvě a dvě dohromady.

„Ne, počkej, ššš," uslyšela jsem Silvestrův konejšivý hlas na druhé straně, než původně byl.

„Co to děláš?!" panikařila jsem tak moc, že si ani nejsem jistá, zda mi bylo rozumět. Vystřelila jsem rychle z lavičky a vytřeštila na něj oči. Vážně takhle zneužil mých zavřených očí? Kreslil vůbec? Proč já blbá si myslela, že mě bude respektovat?! Musím pryč.

„Uklidni se, Ni," mluvil stále klidně a rukama gestikuloval gesto, které pravděpodobně mělo značit, abych se uklidnila.

Se zoufalými slzami jsem zatřepala hlavou v nesouhlasu a opět jsem od něj utekla. Běžela jsem tak rychle, že mě pálilo hrdlo a slzy v mých očích se jen hromadily a znemožňovaly mi vidění. Po nějaké době jsem se ocitla v davu lidí na chodníku a tak jsem byla schopná zpomalit. Tady mě nenajde... nikdo.

Plula jsem s davem neznámo kam, všimla jsem si, že se tu nacházejí rodinné domky a některé z nich na sobě mají vestavěné žebříčky, díky nimž jste schopni se dostat na rovnou střechu domku. Skvělý plán. Pochválil se můj mozek sám.

Zanedlouho jsem se již nacházela na ploché střeše jednoho z rodinných domků. Sedla jsem si na studenou střechu a kolena si přitáhla k bradě. Snažila jsem se na nic nemyslet. Proč Já blbá mu takhle rychle začala věřit, když jsem si ještě před malou chvíli říkala, že to nesmím dopustit... Utřela jsem si poslední slzy. Teď si hlavně musím dávat pozor na to, aby mě tu nikdo neviděl. Kdyby na mne někdo zavolal policii, byla bych v docela velkém průšvihu...

„Nino?" uslyšela jsem překvapený mužský hlas. Trhla jsem vystrašeně hlavou a v mžiku jsem stála na roztřesených nohách. „Ne, počkej, prosím!" Zoufale se mě snažil uklidnit.

„Co ještě chceš?" ptala jsem se ublíženě.

„Ni, já to přece nemyslel nijak špatně... Jen, já jen..." frustrovaně si prokřupal prsty, načež se na mých rukou objevila vzdorující husí kůže. „Já nevím, okay? Ale prostě když se na tebe podívám, vidím, že se trápíš a chci ti jednoduše pomoct." Vydechnul nakonec a levou ruku si v – pro mě – nepochopitelném gestu přiložil na hrudník. Upřeně mi hleděl do očí, měla jsem chvíli pocit, že se snaží dívat skrz mě.

„Netrápím se a nepotřebuju pomoc," oponovala jsem mu mumlavě a pokusila se ho obejít. Tomu on však bez sebemenšího problému zabránil tím, že si stoupnul před žebříček. Ten můj strach z doteku je opravdu k ničemu... Měla bych s tím něco dělat, už jen pro svou sebeobranu.

„No tak, nebraň se tomu sakra," zvýšil hlas a já se přikrčila. „Kurva! Ne, promiň, nechtěl jsem křičet," instinktivně natáhnul ruku k pohlazení, ale já před ní uskočila.

„Silvestře! Kolikrát ti mám říkat, že nemáš lézt na tu střechu, když víš, že ti není dobře?!" Najednou se na žebříku za ním ukázala blonďatá žena s vráskami okolo očí, vytetovaným obočím a umučeným výrazem.

„Dobrý večer," pípla jsem téměř neslyšně ze slušnosti.

Silvestr vydechl a otočil se čelem k oné ženě. „Mami, je mi 22, dokážu si určit, kdy jsem něčeho schopný a kdy ne." Obořil se na svou matku, já jen sklopila hlavu. Tohle byl skutečně skvělý nápad...

„Kdo to je?" odvrkla mu žena ignorujíc jeho otázku.

„To je Nina, mami, moje kamarádka," vydechl a znovu jsem si všimla, že si ruku přiložil k hrudi.

„To je fajn, ale co dělá na naší střeše? Mohla normálně přijít dolů, podívej se na sebe! Ihned oba dolů a ty si vezmeš nitroglycerin!" Jeho matka zněla opravdu naštvaně. Sice mi ublížil, ale chtěla jsem mu uškodit taky...

„Mami..." zavrčel Silvestr naštvaně a ruku, jež měl podél, těla zatnul v pěst.

„Okamžitě se uklidni, vždyť víš, že se nemůžeš takhle namáhat," mluvila žena o něco něžněji. Namáhat? Co se to tu děje?

„Fajn, ale nech nás o samotě," vydechl těžce a otočil se na mě. Jeho máma nespokojeně odešla, bez rozloučení. První dojem asi super... „Prosím tě, pojď se mnou..." vyřknul své přání a masíroval si místo u srdce. Přemýšlela jsem, jestli mám vročit podruhé do stejné řeky... ale netrvalo dlouho...

„Dobře," pípla jsem po pár vteřinách napjatého ticha.

On si vydechnul a šel k žebříčku, po němž slezl dolů. Jeho čin jsem zopakovala a v tichosti ho následovala s hlavou plnou otázek na nějaký nitro... co že to vlastně bylo? Ani nevím jak, ale už jsem seděla na jeho posteli a pozorovala ho, jak si pod jazyk strká bílou pilulku. Pak si sedl a vzal do ruky telefon, kde začal něco psát. Následně mi jej podal a já si přečetla jeho vzkaz.

Promiň, maličká, jen si nechám
rozpustit tu tabletku, hned
potom se ti budu věnovat :)

Přikývla jsem a telefon mu podala zpět. Hlavou mi však nadále proudily myšlenky na to, co se za poslední dvě hodiny událo.

•••••••••••••••••••••••••••••••••••

Zdravíčko,
doufám, že se Vám kapitola líbila. Jakékoliv ohlasy potěší :3

Sledké sny
– Philomath