Na konci zemře

• d v ě •

Ona

Jeho úsměv nepohasnul,
i když já byla stále bez výrazu.
Snažil se jako ještě nikdo nikdy,
aby můj smysl nevyhasnul.

„Koho je ta mikina, cos' měla na sobě, kdyžs' přišla domů?" zaculila se máma
u večeře.

Sklopila jsem oči a přemýšlela, jestli si mám něco vymyslet, nebo jí říct zkrátka pravdu... Pravda bude jednoznačně lehčí, ale chci jí ji říci? „Musela jsem si skočit do sekáče, ráno jsem si tu nechala deštník a byla jsem celá promočená," zamumlala jsem a strčila si do úst hranolek.

„Vážně?" posmutněla na oko. Mohla jsem jasně poznat, že si myslí svoje. Ach, to zas bude řečí...

„Vážně." Přikývla jsem jistě a odložila jsem svůj prázdný talíř do myčky. „Dobrou noc," popřála jsem oběma svým rodičům a vydala se do koupelny.

***

Pořád se mi zdály noční můry. Posadila jsem se zoufale na postel a rozhlédla se po pokoji, kterým se šinula hustá tma. Stočila jsem se do klubíčka a přemýšlela jsem, proč se mi ty zlé sny neustále vracejí. Tolik to bolí... Po mých lících se začaly kutálet slzy, aniž bych si to vlastně uvědomovala. Proč mi to ten magor dělal? A proč to nikdo nikdy nezastavil? Proč lidé jen přihlíželi a dělali, jakože se jich to netýká?!

Ústa jsem si musela zakrýt dlaní, aby mé vzlykání nešlo slyšet do dalších koutů bytu. Druhou rukou jsem si přejela po jizvách na stehnech. Stále tak hrubé... Připomínají mi, že nemám nikomu věřit. A já se opravdu snažím, jen mi to moc nejde... A teď se objevil ještě ten rýpavý kluk... Vůbec nevím, co si mám o něm myslet... Co když je to jen nějaký úchyl? Ne, sakra Nino, už ti není 13, abys na něco takového myslela pokaždé, když je k tobě někdo milý...

Možná právě to je to, proč se mi mé noční můry dokola vracejí... Možná bych měla někomu začít věřit... Ale ty jizvy... Neměla bych už být tak pověrčivá... Ale pokaždé, když jsem někomu věřila, tak to pokazil... Dokonce i, když jsem věřila jen sama sobě...

Zavrtěla jsem hlavou a přiměla své třesoucí se tělo uklidnit dýchání a tím i zpomalit svůj tep. Vstala jsem a potichu jako myška jsem se odplížila pod rouškou tmy do koupelny, kde jsem si opláchla obličej, který jsem si následně utřela a napila se studené vody z kohoutku. Stejným způsobem jsem se i vrátila. Do mého zorného pole se vkradla šedá mikina toho kluka, kterou jsem jen tak pohodila na zem ke skříni... Vzala jsem ji do rukou a opatrně ji roztáhla před svým obličejem. Jestlipak to bude jako v těch knihách, kde holka přivoní k mikině a ona voní jako ten kluk, od něhož ji dostaly. Nejistě jsem si k ní tedy přičichla za doprovodu skeptických myšlenek svého mozku a... ne, nijak nevoní... Tiše jsem si sama sobě zanadávala, na co to sakra myslím, ono mi to snad bylo i líto... S neslyšitelným povzdechem jsem si ji oblékla a rozrolovala rukávy, které on tak pečlivě vyhrnul... Zapnula jsem si na ní zip
a odebrala se v ní ke spánku.

***

Pár dní ještě pršelo a to mi dost kazilo náladu. Ani ten kluk se neukázal na prodejně, takže jsem u sebe stále měla jeho mikinu. Každý den jsem ji brala s sebou do práce a čekala.

„Nino, shání se po tobě ten kluk, co tu byl asi před týdnem..." přišel za mnou Richard, který nevěděl, co dělat.

„Pošli ho před sklad," usmála jsem se mírně a šla pro jeho kus oblečení. Vzala jsem vypranou a vyžehlenou mikinu a přišla před sklad, kde už na mě čekal ten kluk Bezejména.