Na konci zemře

• š e s t •

Ona

Už to o sobě víme,
a tolik se toho ještě dovíme.
Nejsem si jistá svými rozhodnutími,
ale jsme spolu dohodnutí.

Nespokojeně jsem se překulila na bok a vypnula budík. Vůbec se mi nezamlouvá jít dneska do práce... Ještě taky aby jo, když jsem se od Silvestra domů dostala až kolem desáté, kdy už jsem normálně v posteli.

Ten kluk se mi včera dostal až moc pod kůži, což je dost zvláštní, když mám problém s navázáním kontaktů. Možná je to tím, že si všimnul, že je se mnou opravdu něco špatně
a nenechal se odbýt. Dokonce se bojím, že se něco pokazí, i když vlastně ještě nic nezačalo. Jsem zmatená jako nějaká puberťačka (kterou vlastně stále jsem)! Co je to s tebou, Nino?! Raději jsem se vyhrabala z postele a dala se do sebezkrášlování, ať neděsím zákazníky. I když bych je nejraději chtěla děsit všechny.

***

„Kde jsi sehnala toho nabíječe, zlato?" Zavrněla jedna má spolupracovnice.

„Já ani nevím," zalhala jsem a držela si svou odtažitou masku. Vůbec se mi nelíbí, jak o Silvestrovi mluví. Dokážu odhadnout, co se jí hodí hlavou, ale to s určitou pravděpodobností v tomhle případě dokáže každý.

„A jaký vztah jakože máte mezi sebou?" pokračovala dál. Zrovna jsem skládala do regálu alkohol, který nebyl zrovna levný.

„Jsme kamarádi," vydechla jsem tiše, ale její reakce mi dost jasně vysvětlila, že mě slyšela.

„Takže mám u něj šanci," pískla si sebevědomě. Nebyla to ani otázka, což ve mně začalo vařit krev ještě rychleji.

„Není to muž pro tebe," Zabručela jsem. Uvědomuju si, že se chovám odporně majetnicky, ale zrovna před Ditou ho chci uchránit. Všichni si asi dokážete představit, že není zrovna těžké ji dostat do postele. Jo, teď pravděpodobně zním strašně úzkoprse, ale není to něco, co by se mi líbilo jak u žen, tak u mužů...

„Hele, říkala jsi, že jste jen kamarádi, tak mi neříkej, že to není maso pro mě," obořila se na mě trochu hlasitěji a já se přikrčila a upustila celou krabici vodky.

Do háje dubového! Nejen že se vysokoprocentní alkohol rozlil po polovině obchodu, ale ten lepkavý hnus taky skončil i na mě a Ditě. Mně by to až tak nevadilo (krom té částky, co mi teď strhnou z platu), ale Dita vypadala, že popadne jednu z rozbitých lahví a podřízne mi s ní hrdlo. Dost mě to děsilo, automaticky jsem se přikrčila a začala couvat. Tohle dopadne špatně. Zákazníci také nebyli zrovna nadšení a slušní, ovšem když někteří viděli, co se děje, zbystřili.

„Ty mrcho!" zakřičela a chtěla mi nejspíše vrazit facku, ale zastavil ji Ríša.

„Laskavě se uklidni, Dit, a uvědom si, že jsi v práci a kolem tebe jsou i malé děti!" postavil ji do latě hlídač a mě si přitáhnul k sobě. Ztuhla jsem a začala se třást. Těžko se mi dýchalo a svět se mi začal točit. Ještě chvíli mě bude držet a omdlím...

***

„Je v pořádku?" uslyšela jsem starostlivý hlas svého otce.

„Ano, jen omdlela, ale dnes by už měla jít domů. Hodináč s ní vyřeším zítra," matně jsem poznala hlas své šéfové.

„Dobře, nashledanou."

Pootevřela jsem oči a skrze škvíry mezi víčky poznala, že se nacházím v autě svých rodičů. Těžce jsem vydechla a rozhlédla se přes okénko ven. Uviděla jsem, že se nacházíme n parkovišti před prodejnou obchodního řetězce, jehož jsem zaměstnankyní. Kousek od rozjíždějícího se auta jsem zahlédla Silvestrovy rozčepýřené plavé vlasy. Jeho pohled působil dost rozrušeně, ale neměla jsem na nic sílu. Oční víčka si k sobě samovolně našla cestu a přilepila se k sobě.