Na konci zemře

• p ě t •

On

Pomoc je již na cestě, princezno,
neboj, přemůžeme to spolem.
Ovšem pokaždé, když mi jako pijavice piješ krev,
tlak se zvedá a svíravá bolest míří až do levičky.

„Počkej, jak to myslíš, jako pomoct ti?" zamračil jsem se nechápavě. Ne že by mi to vadilo, ale nechápu její myšlenkové pochody. Holky jsou tak složitý!

„N-no... Možná bych se mohla vrátit k normálnímu životu, když se zbavím strachu," bylo jasně vidět, že při tom, co mluví, usilovně přemýšlí a není si ani trochu jistá svými rozhodnutími.

Připadal jsem si hrozně. Jako by mě chtěla jen využít ve svůj prospěch. Ovšem jsem si také uvědomoval, že si za to svým způsobem můžu sám, když jsem se jí pořád tak cpal do života. „Takže jako že bych se tě jen dotýkáním pomohl zbavit strachu?" Jo, to znělo dvojsmyslně, uznávám.

„Ano," přikývla stále nejistě, nicméně stále na svém rozhodnutí trvala.

„Takže bych tě mohl vídat častěji?" uvažoval jsem s menším úsměvem nadějně
a prohlížel si ji, jak se nejistě krčila na mé posteli.

„Ano, to mohl," přitakala nepřítomně. Je fascinující, jak i v normálním rozhovoru mluví skoro pořád spisovně.

„V tom případě mi to nevadí," zeširoka jsem se usmál. Ze země jsem se přemístil opatrně vedle ní na postel, abych ji zase nevyděsil.

„Můžu se teď na něco zeptat já tebe?" snažila se nejspíš přestat myslet na to, co si to se mnou právě domluvila.

„Můžeš," přikývnul jsem, mám dojem, že vím, jak bude znít otázka.

„O čem to mluvila tvoje máma, když říkala, že ti není dobře?" vydechla zdráhavě
a koukla se mi do očí.

„No... Je to trochu složité," zasmál jsem se, ale pokračoval jsem dál. „Dlouho jsem měl problémy s nějakou větší fyzickou zátěží a při nějakém psychickém nátlaku. Vždycky mě strašně bolelo u srdce. Já jsem to teda chtěl přechodit, ale máma si toho začala všímat (občas si říkám, že má oči i vzadu) a přinutila mě jít k doktorovi. No, a když to fakt hodně zkrátím, zjistili mi stabilní anginu pectoris ve druhém stupni," nemyslím si, že jí ty věci kolem něco řeknou, ale radši mluvím přesně.

„Oh, promiň," řekla provinile, ale já se jen usmál a pomalinku začal zvedat ruku k její paži, abych jí mohl uklidnit malým pohlazením. Prve trochu cukla, pak se zhluboka nadechla a nechala se pohladit. Vůbec jsem nespěchal, aby si zvykla. Samozřejmě nejsem idiot a nečekám, že si zvykne hned po prvních normálních interakcích, ale někde začít musíme.

„To je ono, princezno," zašeptal jsem konejšivě.

„Ehm, jo... Co to vlastně je ta angina pectoris?" zeptala se a já jasně vycítil, že si mám dát zase pohov. Musím říct, že by asi bylo lepší, kdybych ji vzal k psychologovi, ale to pochybuju, že by se mnou ještě někdy v životě promluvila. A to by nebylo pro mne nebylo zrovna výhodné, jelikož mě zaujala. Hodně.

„Jednoduše je do nedokrvování srdce," povzdechnul jsem si a sklopil pohled. A poslední dobou je to jen horší a horší.

„J-já... nevím, co na to říct, promiň," zvednul jsem k ní pohled, vypadala tak zkroušeně, jako postřelená srna.

„Nemusíš říkat nic. Bude stačit, když už mě přestaneš štvát, aby se mi to nestávalo zbytečně častěji," zachechtal jsem se, abych uvolnil atmosféru. Pakl jsem uslyšel její tichý smích a páni, já vám říkám, že to byl snad ten nejhezčí zvuk, co jsem v poslední době slyšel.

„Omlouvám se ti za dnešní večer... Jsem jen přecitlivělá..." dodala smutně.

„Vůbec nic se nestalo," usmál jsem se. Až na to, že jsem měl zase problémy... třikrát do hodiny, tohle kdyby máma věděla, tak ji zabije. A to nemůžu dovolit.

„Hele, stihl jsi dokreslit to tvoje čmárání?" stočila naši konverzaci napsoto jiným směrem a jájí za to byl neskutečně vděčný.

„Vlastně jo," potvrdil jsem váhavě. Nejsem si zrovna jistý, že bych jí to chtěl ukázat.

„A můžu se teda podívat, když jsi mi to slíbil?" objala si hrudník pažemi.

Chtěl jsem jí odporovat, ale po tom, co jsem viděl, jak jí v očích pohrávají vzrušené plamínky, nemohl jsem odolat. Hej, kámo, klídek, neznáš ji ani 24 hodin, když se to tak vezme. Na konec jsem tedy přikývnul a vytáhnul z první zásuvky svého nočního stolku její grafitovou podobiznu. Podal jsem jí skicák a zůstal stát s rukama v kapsách a nervózně našpulenými rty. Zásadně svoje skicy nikomu neukazuju, jelikož se bojím kritiky. Jo, trochu dětinské.

„To jsi skutečně kreslil ty?" vydechla a svůj zrak upírala na list ve skicáku velikosti A6.

„Jo," kousnul jsem se nervózně do rtu a trochu se ošil. Vzmuž se trochu sakryš.

„Je to krásné," vydechla a otočila list. Naskytl se jí pohled na další skicu. Byl to ten rybník, u kterého jsme se poznali. Chodil jsem tam výhradně přes den, ale jednou jsem se naštval kvůli mé všudypřítomné matce a potřeboval jsem vypadnout z baráku. Díky tomu jsem vlastně Ninu poznal. „Proč ses mi nepochlubil i tímhle?" zaklapla skicák a podala mi ho s obdivným pohledem.

„No, podle mě to není dokonalé. A nerad se dělím s lidmi o věci, s nimiž nejsem spokojený minimálně na sto deset procent," Přiznal jsem se a skicák odložil zpátky na jeho místo. Posadil jsem se naproti ní a usmál se. „Když ti mám pomoct, tak ti dám i radu... Zkus i pozměnit řeč těla. Neboj, půjde to ruku v ruce s tvým „normalizováním"."

„Jo, jasně," polkla a nejistě si rozvázala založené ruce a položila je na svá stehna. „No ale... vždyť to nejde, být dokonalý... Každý někde začíná," vyjádřila se zpět k původnímu tématu.

„To je fakt, ale já to prostě nesnesu, když vím, že můžu být lepší," sundal jsem si mikinu a nohy dal do tureckého sedu.

„Ale prosím tě," pousmála se pobaveně a nejistě mě malou pěstí bouchla do ramene. Je důležité, že se snaží interagovat i sama. Pokud bude pokračovat takhle dál a dál, bude to mít rychle za sebou. Ale v každém případě jsme na samém začátku její cesty k normálnímu životu.

•••••••••••••••••••••••••••••••••••

Zdravíčko!
Doufám, že se Vám kapitola líbila! Já se tedy zrovna moc komfortně v mužské roli necítila, ale zkusit se má všechno :)
Ono je dost těžké chovat se jako muž, když jste naivní pubertální dívka a jediné zkušenosti máte z knih či filmů, které s realitou nemají absolutně nic společného :D
I tak ovšem doufám, že se to dalo alespoň číst. Co si myslíte o backstories našich hlavních protagonistů?
Konstruktivní kritika i hlasování pro tuto kapitolu rozhodně potěší!

Sladké sny
- Philomath