Na konci zemře

• j e d n a •

Ona

Pohlazení jako políček zdá se být.
Tma mým útočištěm jest,
narušitel nevítán je.
On však pěje píseň svou,
s vervou nevídanou.

„Pročpak pláčeš?" zamlaskal nespokojeně a pokusil se mi setřít slané slzy z tváří.

Urychleně jsem od něj odstoupila. Své ruce jsem si založila úzkostně na prsou
a hladila si jimi paže. Musíš odtud ihned zmizet! Prolétlo mi hlavou. Neřekla jsem mu ani popel, místo toho, abych byla vděčná, že se o mě zajímá v této situaci, jsem se jen zbaběle otočila a dala se do běhu v dlaních pevně svírajíc telefon a klíče, jež mě bodaly do kůže. Alespoň něco mi dává ten pocit, že žiju...

***

Vydechla jsem a zastavila svůj budík. Převlékla jsem se do svého pracovního oblečení a nachystala si deštník, jelikož venku se asi někdo zbláznil...

„Dobré ráno," pozdravila jsem zastřeným hlasem mámu, která si dělala snídani. Postavila jsem si vodu na kafe a z lednice vzala jeden bílý jogurt.

„Dobré ráno, zlatíčko," usmála se a pohladila mne po rameni. Měla jsem co dělat, abych před její rukou neuhnula.

Vynutila jsem na své tváři úsměv a tiše jsem polykala každičké sousto jogurtu.

„Už máš nějakého přítele, Nino?" vyletělo z máminých úst tak náhle, jako mi vypadl z ruky plastový kelímek od jogurtu.

„Um, ne. Jak tě něco takového napadlo?" nervózně jsem si prohrábla rozpuštěné vlasy a dívala se na zem, abych dokázala mluvit bez koktání. Vzala jsem ze země prázdný kelímek a vyhodila ho do koše.

„No, každý den chodíš večer někam ven a říkáš, že s nikým a za nikým... Přišlo mi to už divné, tak jsem myslela, že třeba chodíš za tvým přítelem a jen se stydíš nám to říct." Nadšeně se usmívala plná očekávání.

„Ne, mami, opravdu chodím jen sama na procházky," uzemnila jsem ji mírně. Nechci na ni být škaredá, ale po tom, co slyším slovo jako je přítel, tak se na mém těle objeví husí kůže a hlava přestává fungovat racionálně.

Smutně spustila ruce podél těla a vypnula plamen pod pištící konvicí. Přešla jsem k plotně a snažila se držet co nejdále od ní. Zalila jsem si kávu a postavila jsem si ji k oknu, aby vychladla. Zvláštní zvyk...

„Můj šéfík by se ti mohl líbit," nadhodila máma do větru a ve mně by se krve nedořezal.

„Ne." Promluvila jsem úsečně a napila se své kávy. Nemohla jsi počkat ještě pět minut!? I přes spálený jazyk jsem na sobě nedala znát nic jiného než odpor, který ovšem má rodička neměla nejmenší šanci čemu připsat, když jsem jejího šéfa v životě neviděla.

„Proč se pořád tak vyhýbáš chlapům? A vlastně obecně klukům? Kdy jsi naposledy třeba objala tátu?" začala mi zoufale pokládat otázky.

Nasupeně jsem se zhluboka nadechla, zavřela jsem oči a napočítala do tří. „Mami, tohle je snad moje věc, ne?" zavrčela jsem.

„Jo, ale sakra! Já mám o tebe starost, zlatíčko," vydula spodní ret a chtěla mě obejmout. Naštěstí jsem včas uhnula a vzala jsem si svůj batoh.

„Už musím," zamumlala jsem a vyběhla z domu. Díky mému rozčarování jsem
si zapomněla vzít svůj deštník.

Venku foukal agresívní ledový vítr. Dnes to nevypadá na noční procházku, posmutněla jsem si a nastoupila do autobusu. Výborně, jsem celá promočená... To zase bude směna...