Na konci zemře

• č t y ř i •

Ona

Všechno se točí pouze kolem tebe,
dokud nezjistíš, že nejsi jediný.
Ovšem ty neuvědomíš si to,
dokud ti to nenaservírují přímo pod nos.

„Co jsi dělala na naší střeše?" z myšlenek mě vytrhl klidný hlas Silvestrův. Nadskočila jsem maličko, ale předstírala jsem, že jsem se nepolekala.

„J-já..." koktala jsem rozrušeně, „utíkala jsem před tebou." Přiznala jsem se nakonec
a hlavu sklopila ke kolenům, kde spočívaly mé ruce křečovitě svírající ony klouby.

Silvestr se hrdelně zasmál. Co je na tom tak vtipného?! Prvně mě vyděsí a teď se mi ještě vysmívá?! Co je tohle za chování?! „Tak to jsi vběhla docela do pasti, nemyslíš?" Dodal pobaveně.

„Asi," přitakala jsem zastřeným hlasem. Bojím se ho... a ještě jsem se uvolila k tomu zůstat s ním v jedné místnosti. Jsem blázen, definitivně.

„A proč se mě tak bojíš?" zašeptal smutně. Pozvedla jsem k němu hlavu a na okamžik se mu podívala do očí. I když to byla jen malá chvíle, mohla jsem vidět, kolik zvědavosti, bolesti a zoufalství se v nich objevovalo a jak se navzájem tyto emoce střídaly a překrývaly jedna druhou.

„Nechci o tom mluvit," zlomeným hlasem jsem vyřkla a pohladila si svá zjizvená stehna potažená světle modrou denimovou látkou. Cítila jsem, jak se snaží číst každičký můj sebemenší pohyb. Bylo to vskutku nekomfortní, ale neměla jsem odvahu mu říci, aby s tím přestal.

A pravděpodobně by stejně ani nepřestal, takže...

„A existuje něco, o čem se ti chce mluvit?" vyřknul provokativním tónem. Musela jsem se nad tím skutečně zamyslet... Je tu něco, o čem bych se dychtila bavit?

„Ne..." přiznala jsem poníženě. Cítila jsem v sobě, že to není správně. Dokonce i vím, že není dobře, že se bojím prostého pohlazení. Ovšem nemám to v plánu řešit, nikdy.

„Proč?" Soptil on zase. Je neodbytný jako moucha.

„Prostě nechci!" zvýšila jsem hlas a postavila se s pohledem pevně upřeným do jeho žalostných očí. „Uvědom si, že nemám sebemenší zájem se s tebou sakra bavit! Vměstnal ses mi do života jen proto, že jsi mě jednou viděl brečet, což se nikdy nemělo stát! Bože já jsem tak blbá! Nikdo se neprosil o tvou zpropadenou mikinu, nikdo se neprosil o to, aby ses o mě zajímal! Nikdo tě do toho nenutil, tak proč to do Prčic děláš!?" Hystericky jsem po něm řvala a při tom se po mých lících kutálely horké slzy plné... co to vlastně bylo? On si jen povzdechnul a postavil se. Tyčil se nade mnou jako stožár a já se snažila zastavit slzy. Už zase před ním brečím!

„Už je ti dobře?" pousmál se a jeho ruka se natáhla pomaloučku k mé hlavě. Ucukla jsem, ale on rychle položil svou ruku na mé kaštanové vlasy a ruku tam jen ležérně nechal ležet. Zrychleně jsem dýchala, cítila jsem svíravý pocit na hrudi. Rychle jsem jeho ruku sundala a poodstoupila od něj. Zapřemýšlela jsem nad jeho otázkou. Jeho dlaň byla příjemně teplá...

„A-ano," sklopila jsem provinile hlavu. „O-omlouvám se Ti, nechtěla jsem ti ublížit
a-a... a tak," nikdy se mi tohle nestalo, nevím, jak přesně reagovat.

„To je v poho, Ni," v jeho hlase byl slyšet neochvějný klid a rozhodnost. „Každý
se občas musíme takhle vyřvat." Zvedla jsem nevěřícně hlavu. Pootevřela jsem překvapeně ústa, když jsem zjistila, že se usmíval a ruce měl v kapsách tepláků barvy námořnické modři.

„Promiň," zopakovala jsem provinile.

„Řekl jsem snad, že to nic není, ne?" zeptal se a já ustrašeně přikývla. „Tak už to neřeš." Usmál se a pokynul mi, abych se zpět posadila, načež jsem tak udělala. On se posadil na druhý konec postele.