Christmas Gift [ChanLix;SKZ] ✓

5. kapitola

,,Felixi...“ s nádechem spustil s opatrným hlasem starší, který vzal do svých dlaní blonďáčkovy jemné a drobounké ručky a s pohledem plný empatie nahlédl do chlapcových, zářivě jantarových duhovek. ,,nerad ti tohle říkám, ale... Changbin tě nejspíš nemiloval.“

Slova, která vypustil starší chlapec ze svých úst, zněla v hlavě pomateného blonďáčka ještě nějakou dobu. Jakoby mu stále nedocházel význam té věty - bylo to pro to, protože tomu tvrzení nechtěl věřit? Přece mu jeho bývalý přítel kolikrát pověděl, že Felixe miluje. Jenomže, co se objevil Chan a napovídal mu slova plná překvapení a nevěry, zkrátka, už si svou minulostí - zejména tou před dvěma lety - nebyl tak stoprocentně jistý. Nemohl vědět, zda ho Changbin skutečně miloval; neviděl mu do hlavy ani do srdce. Mohly to dokázat pouze jeho činy. Jak vlastně tenkrát Changbin dokazoval svou lásku k nejistému blondýnovi?

Před dvěma lety

,,Felixi, celý den se tak podivně usmíváš,“ podotkl podezíravě Jisung mávaje rukou blondýnovi před obličejem, aby jej alespoň teď vnímal a poslechl si, co mu chtěl jeho nejlepší kamarád říci. ,,tak povídej. Koho si tvoje oči vyhlédly?“ s úšklebkem ve tváři pozoroval, jak se Felixovi zbarvily tváře i uši do červena.

,,U-Už dlouho se mi někdo líbí...“

,,Oh? A kdo je to?“ naléhal dále Jisung.

,,S-Seo Changbin ze třeťáku...“ stydlivě sklopil Felix svůj pohled k zemi, když konečně prozradil své velké tajemství jeho nejlepšímu příteli. Věděl, že to nebyl dobrý nápad, ale dříve či později by se to Jisung určitě dozvěděl sám - Felixův a Changbinův vztah byl na dobré cestě; tito dva mladíci si spolu rozuměli a tak nějak oba tušili, že se mají vzájemně rádi.

Změnilo se to ale ve včerejší den; hodiny ukazovaly půl čtvrté a to znamenalo konec odpoledních hodin pro blonďáčka, který si s úlevou, neb bylo konečně po vyučování, šel uložit všechny těžké učebnice do své skříňky. Jakmile měl naučné knihy uložené na svém místě, skříňku zamkl a vydal se k hlavnímu východu z budovy školy. Před ní se nacházel velký plac; byly zde lavičky, kde se ráno a odpoledne scházeli studenti, čímž tvořily menší skupinky; Felix měl zrovna tu smůlu, že dnes na něj nikdo nečekal. Jisung byl (opět) z nějakého důvodu po škole, tudíž dnes musel jít Felix domů sám. Co se ale nestalo; u poslední dřevěné lavičky kousek od silnice, kde se většinou nikdo neschází, stál chlapec v černé mikině, jejíž kapuci měl nasazenou na hlavě; ruce byly schovány v kapsách od kalhot a pohled mu směřoval právě na procházejícího drobného blonďáčka s nervózním úsměvem na rtech.

,,Binnie-hyung, to jsi čekal na mě?“ zeptal se Felix překvapeně.

,,Jo, čekal,“ usmál se Changbin a kapuci si sundal z hlavy odhaluje tak svůj krátký sestřih černých vlasů. ,,Můžu tě dnes doprovodit?“

Felix se s přikývnutím hlavy mile usmál a po boku nižšího chlapce se vydali ulicí k němu do bytového domu. Celá cesta trvala zhruba patnáct minut; během ní prohodili Felix s Changbinem pár slov týkajících se hlavně školy - přeci jen, Changbin se o blonďáčka zajímal a chtěl vědět, jak se mu v předmětech daří, jestli třeba nepotřebuje s něčím pomoct či zda mu někdo za jeho zády neubližuje. Seo Changbin byl totiž po celé škole známý svou velkou silou a kdo se mu kdy postavil do cesty, vždy vyšel ze souboje se zlomeným nosem. Changbin se nedokázal v takových chvílích ovládat; sílu své rány neuměl snížit tak, aby svému protivníkovi neublížil - jeho pěst dosud nikdy neselhala, protivníka skvěle zastrašila a tím pádem se její sílu nepokoušel ani nijak regulovat. Proč by taky měl, když se mu ten pocit, jenž cítil po udeření tolika nenáviděného člověka (který si to hlavně zasloužil), líbil?