Christmas Gift [ChanLix;SKZ] ✓

6. kapitola

24. prosince

Felix se neustále převaloval ve své posteli z jednoho boku na druhý a zase zpátky. Digitální hodiny, postavené hned na nočním stolku, mu ukazovaly půl hodinu po půlnoci; do postele si šel lehnout kolem půl desáté a od té doby ani jednou nezabral. Netušil, čím to tak mohlo být, že se mu nedařilo usnout. A takhle to bylo už druhou noc; naposledy se dobře vyspal u jeho nově přistěhovaného souseda - Bang Chana, se kterým nejspíš i chodí, i když se dosud na tom nijak nedomlouvali. Možná to bylo právě to, co mu nedovolilo spát. Až moc přemýšlel nad tím, jak to mezi ním a Chanem bude a jestli vůbec má cenu se s ním do nějakého vztahu pouštět. Jestli s ním chtěl chodit? Ano, samozřejmě, že chtěl - a neskutečně moc. Vždyť Chan byl jeho ideální typ; laskavý, ochranářský, pozorný a upřímný. Tyto vlastnosti vybrané zlomeným blonďáčkem nebyly zvoleny pro nic za nic. On preferoval přesně tyhle charaktery, protože s Changbinem se v minulosti nemohly rovnat. Každý přece má nějaký svůj typ; jen trvá, než si ho stihneme včas uvědomit a Felixovi to došlo teprve až teď nedávno; díky nové osobě v blondýnově životě - Chanovi.

Co také neopustilo jeho už tak zmatenou mysl byla včerejší Chanova velice laskavá nabídka; pozval ho k sobě na Štědrý den. Sakra, Felix se už několik let těmhle až moc kýčovitým setkání pokaždé vyhýbal. Neměl zájem o společenské večeře, rozdávání dárků a plnění těch všech tradic, které jemu akorát tak přišly k smíchu. Nic s tím ani nedokázala vlastní rodina, která bydlela mezitím v Austrálii a vždy mu i nabídli, že za letenku ochotně zaplatí. Felix prostě nesnášel Vánoce. Nebyl si jistý, kdy to tenkrát začalo, ale každý rok na Vánoce to bylo stejné; doma se nacházel úplně sám; Jisung vždy o prázdninách odjížděl za rodiči do Malajsie - tenhle rok přebýval pro změnu u Minha - a Chanbin za tu dobu nebyl ani jednou schopen se mu o těchto svátcích věnovat. 'A dárek jsem od něj nikdy nedostal. Všechno to utratil za drogy.' Zavrtěl nad tím hlavou; ne, teď na tu příšernou minulost rozhodně myslet nebude.

Raději se myšlenkami vrátil zpět k Bang Chanovi. Už to bylo několik hodin, co se spolu neviděli a blondýn si za těch pár minut po odchodu z bytu uvědomil, jak moc mu starší Australan chybí. S Chanem mu bylo tak moc dobře, že kdyby byl sobecký, zůstal by u něj už napořád. Ale nechtěl staršímu přidělávat další starosti. Musel si od toho všeho taky pořádně a zaslouženě odpočinout; staral se o nemocného Felixe tak zapáleně, že si vůbec nenašel čas na práci do studia. To, že to Bang Chanovi ve skutečnosti nevadilo, blonďáček nemohl vědět, a proto se kvůli tomu cítil špatně. Už předtím přemýšlel o tom, čím by to všechno mohl tmavovláskovi oplatit. Snad nějakým dárkem? 'Ne, to jako poděkování stačit nebude. Ani nevím, co by se mu tak líbilo.' Možná, že by nakonec stačilo, kdyby se Felix odvážil k němu na Štědrý den přijít a nějak nenápadně se zeptat na jednoduchý dárek, který by Chanovi pořídil.

'Ještě si to musím pořádně promyslet.'

-

Ráno, jakmile se Felix po asi čtyř hodinovém spánku probudil, mu po zapnutí telefonu přišlo upozornění na novou SMSku; byla od jeho milé mamky:

Milý Felixi!
Přeji ti šťastné a veselé Vánoce. Moc tě všichni z Austrálie pozdravujeme, hodně nám tu chybíš - nechtěl bys ses stavit na Nový rok? Před pár dny jsem odeslala dárek od nás všech, tak doufám, že ti do konce týdne dorazí. Máme tě rádi <3

Po dočtení dlouhé textovky musel blondýn zavrtět hlavou; už kolikrát jim říkal (spíše psal než říkal), že od nich žádný dárek nechce, ale jeho rodina se nikdy nepoučila a stejně mu na Štědrý den dorazil balíček od celé rodiny. Samozřejmě si každého z dárků vážil, jen se mu to zdálo být zbytečné. To, co doopravdy chtěl, mu nikdo nemohl koupit... 'Už zase jsem si vzpomněl na Chana, proč?' ,,Do hajzlu...“ zanadával si sám pro sebe blonďatý mladík, když kvůli své nepozornosti narazil do kuchyňské linky. Chtěl si jít udělat teplé kakao, které mu vždy pomůže vyčistit hlavu od až moc náročných myšlenek - jenomže ani to nakonec nepomohlo. Jak tak opatrně usrkával z hrnku, aby si neopařil jazyk, mu v hlavě tkvěla myšlenka na to překvapující pozvání. Něco hluboko v srdci mu říkalo, ať se už nikde nezdržuje a jde tam hned teď, okamžitě.