,,Adél prosimtě neodcházej...!" Křičel na mě Payton, když jsem od něj odcházela, po naší VELKÝ hádce před školou. Ale já ho naprosto ignorovala...Slzy mi tekly tak hodně, že jsem skoro neviděla na cestu. To, co mi řekl, mě strašně ranilo, tak strašně moc. Nevěděla jsem kam mám jít, ale chtěla jsem jít tam, kde mě Payton nenajde. Vytáhla jsem telefon a začala volat....Riley....
Hovor
Já: ,,Riley?"
R: ,,Adél?"
Já: ,,Riley..já vím že mě asi úplně nechceš slyšet, ale moc ti chci něco říct...můžeme se prosím sejít za 10 minut v parku?"
R: ,,Zabije mě" Zašeptala ,,Jo...dobře....tak za 10 minut"
Já: ,,Děkuju moc"
Řekla jsem a típla to.
Rychle jsem utíkala směrem do parku... trvá to tam asi snad cca 13minut.
Když už jsem měla v dohledu park, rozeběhla jsem se nejrychleji jak jsem mohla.
Riley už tam byla, seděla na lavičce. Měla ruku v ruce a třásla pravou nohou. Byla nějaká nervózní.
,,Riley?" Řekla jsem udychaně. Ona se na mě hned otočila a zvedla se. ,,Adé-" Já jsem ji nenechala ani doříct slovo a ihned ji obejmula. Začala jsem plakat...bylo mi líto všeho, co se stalo. Ona mi objetí přijmula, přitiskla si mě víc na sebe a začala mi hladit záda.
,,Riley...aby jsi věděla, že i přes to všechno co se mezi náma stalo, tě mám strašně ráda a nikdy nepřestanu. Děkuju ti za to, že jsi mě skoro vždycky a všude podržela a stala si za mnou. Vždycky jsi mě ve všem chápala a pomáhala mi. Byla jsi to ty, ta první holka se kterou jsem se tady bavila. Děkuju ti za všechno Riley...."
,,Adél já-.....*povzdech*....proč mi to říkáš jako kdyby jsme se neměli už nikdy vidět?"
,, Protože už se nikdy neuvidíme Riley..." Řekla jsem, políbila ji na čelo a odešla...
Všechno jsem si pečlivě promyslela. Nechtěla jsem v tomhle městě být už ani hodinu. Běžela jsem směrem domů, kde jsem si chtěla zbalit baťoh a odjet, ale problém byli rodiče....
,,Ahojky broučku, ty už jsi tady? Musíš nám všechno říct!" Vrhla se na mě máma, ale já ji naprosto vyignorovala a běžela nahoru. Tam jsem si zbalila pár věcí, což byli: Mikina, Tepláky, Nabíječku, Sluchátka a Notebook. To bylo vše. Zas jen sešla ze schodů a chtěla co nejrychleji odejít...ale-
,,ADÉL! KAM SI MYSLÍŠ ZE ZASE JDEŠ?!" Zařval a na mě máma.
,,Achhh mami, kdyby jsi aspoň tušila!" Odpověděla jsem a vyšla z baráku. Když jsem se postupně oddalovala a oddalovala, slyšela jsem pořád slaběji a slaběji maminý řev.
Asi 11 minut jsem běžela k Jacksonovymu domu.
*Crrr* *Crr* Zazvonila jsem a asi po ani ne 10 vteřinách Jackson otevřel. Beze slova jsem ho ihned obejmula.
,,Adél? Copak tady děláš?" Zeptal se, ale místo odpovědi, jsem mu obmotala nohy kolem pasu a silně se ho držela. On zavřel dveře a nesl mě do obýváku, kde mě položil na gauč. Já se na něj podívala smutným pohledem a on na mě nechápavým.
,,Jacksone já potřebuju pomoct" Řekla jsem potichonku a začala přemýšlet jak mu to řeknu. ,,Ano? Copak se děje Adél? Jde o Paytona?" Zeptal se a sedl si naproti mě na křeslo.
,,No...já spíš potřebuju vědět jednu věc..." Řeknu a podívám se mu ostrým pohledem do očí. ,,Jakou věc?"
,,Kde bydlí Noen?" Zeptám se a začnu si stresem drbat koleno.
,,Noen?! Adél ty jsi se zbláznila! Víš vůbec kdo to je?!" Zvyšoval na mě hlas, ale já to nějak nezaregistrovala.
,,Prosím Jacksone...jenom mi řekni kde bydlí a já dám pokoj" Řekla jsem a stoupla si.
On si povzdechl a pak řekl: ,,Tak já tě tam odvezu" Zvedl se, chytl mě za ruku a šli jsme do auta.
Cesta trvala asi 35 minut, což mi připadalo strašně moc, ale co už. Celou cestu bylo ticho, docela mě překvapilo že se ani Jackson nevyptaval, ale byla jsem za to ráda...
,,Tak jsme tady" Řekne Jackson, když jsme zastavili před obrovskou bránou.
,,Děkuju moc Jacku!" Řeknu a obejmu ho.
,,Tak já jdu"
,,Počkej Adél?!..... Proč tam vůbec jdeš?" Zastavil mě, když už jsem pomalu zavírala dveře.
,,Až se zase někdy uvidíme, tak ti to řeknu" Odpověděla jsem, zabouchla dveře a šla směrem, k obrovský bráně.
Jackson už odjel a já tam stála jako kokot před těma kokotskýma dverma. Byly kovový.
Aaaaaa zamknutý. Koukala jsem se po nějakým klíči, ale nikde nic. Musela jsem to přelést.
,,Nebyl to až takovej problém" Řeknu si v duchu, když přelezu bránu a mám namířeno k obrovskému domu. No.... spíš to vypadalo jak nějaký 5ti hvězdičkový hotel. Zahrada byla taky obrovská. Bylo vidět, že se tam o to někdo stará, protože byla posekaná tráva a všechno bylo krásně upravené.
Došla jsem ke dveřím a koukla jsem se, jestli tam nejsou nějaké zvonky. Nebyly. Popravdě jsem se bála zaklepat a nebo vzít za kliku. ,, Ježíš já jsem kráva" Řekla jsem si pro sebe, když jsem toho začala litovat. Rozhlédla jsem se kolem sebe ale prostě NIKDE NIKDO.
Když jsem se otočila zpátky, dveře byly otevřené a v nich stal...Noen...?
,,Adél?" Jeho reakce nebyla taková jaká jsem si představovala, byla klidná😅😍.
,,A-ahoj v-víš já" Nemohla jsem to ze sebe vymáčknout😡.
,,Adél! Máš krvavou ruku! Pojď dál osetrim ti to!"
,,😳"
Tak ano.... přesně tohle mi trvalo ani nevím kolik dní 🤦🏼♀️Fakt kámo já se jdu uškrtit.
Prosím prosím prosím jestli tohle vidí (jménem na tt je- pov_pay_gabca_ofc) Tak ať mi to napíše do com. PROSÍM PROSÍM PROSÍM!😍😍😍😍
