Rychle jsem se otočila a koukla se kdo to byl. Jasně na mě bylo poznat že jsem brečela. Byl to Payton. ,,Adél? Můžu se na něco zeptat?" Zeptal se a nastavil ruku.
,,J-jo jasně" Odpověděla jsem a koukla se na jeho ruku. Po chvíli se na to vysral, chytil mi ruku a někam semnou běžel. Zastavili jsme se u nějaký prázdný třídy kam mě Payton zatáhl a zavřel. ,,Pročpak pláčeš? A odkud mě znáš?" Zeptal se hned jak zavřel. ,,To je na dlouhý povídání"
,,Adél.....strašně mě to zajímá odkud mě znáš, rád bych si vzpomenul, ale měl jsem nedávno auto nehodu, skoro nic jsem si nepamatoval. Časem jsem si vzpomenul a tak strašně se snažím si vzpomenout zrovna na tebe, ale....asi to chvilku potrvá"
Já tam stála jako Y a s úsměvem na Paytona koukala. Chytl mě za obě ruce a zeptal se: ,,Počkáš na mě?" ,,Samozřejmě"
Řekla jsem a usmívala jsem se jak sluníčko.
Co když to nebyl sen? Co když jsem s ním opravdu někdy chodila? Jsem strašně zmatená! Když mě tak držel za ruce, vzpoměla jsem si, jak mě vždycky držel za boky a objímal mě, nebo když mi dal polibek a u toho mě držel z jednu tvář.
,,Adél? Adélllllll?! ADÉL!!!!" Křičel na mě Payton když jsem byla zamotaná v mých myšlenkách. ,,C-co? Jo?" ,,Budeme muset na hodinu" Řekl a pustil mi ruce. Trošku jsem se ušklíbla, ale jenom tak, aby to nebylo vidět. ,,Tak pojď" Řekl Payton a už vycházel ze třídy. Šla jsem hned za ním a šli jsme do druhého patra. Stihli jsme to jen tak tak, sedli jsme si na svoje místa a vytáhli si sešity a učebnice.
Je to hodně krátký, já vím, ale teďka jsem docela smutná... takže.......... takže tak...
