Okamžitě jsem zvedla hlavu, sundala si kapucu a koukla se na něj. Vypadal úplně stejně. ,, PAYTONE?!" Zakřičela jsem na celou třídu a pomalu se mi začali plnit oči slzama. ,,PAYTON JAY MOORMEIER?!"
,,Odkud mě znáš?" Zeptal se a nahodil na me nechápavý pohled. ,,My jsme se nikde neviděli?" Zeptala jsem se a stekla mi slza po tváři. ,, J-já nevím" Řekl mi když se mi koukal přímým pohledem do očí. Rychlostí blesku jsem se vymrštila ze židle a odběhla na chodbu. Sjela jsem zádama po zdi, chytla se za hlavu a jenom plakala. ,,Adél?"
Ozvalo se asi po 5 minutách co jsem tam jenom seděla a brečela. Zvedla jsem hlavu a podívala se kdo to je. ,,Loren?" Řekla jsem ubrečeným hlasem na dívku která stála vedle mě a koukala na mě. ,,Adél? Copak se stalo?" Zeptala se a přišla ke mě blíž. ,,Nech mě na pokoji, myslíš že ti na to skočím?!" ,,Adél poslouchej mě, uvědomila jsem si, že to co ti dělám není úplně hezký a nechci se už hádat, bít ani nic podobného. Chci se skamarádit🙂" Řekla s úsměvem a klekla si ke mě. ,,Myslíš to vážně?" ,, Smrtelně vážně" Obejmula jsem jí a zas začala brečet. Hladila mě na zádech. ,,Tak a teď mi řekni co se stalo"
,,Víš Loren, jsem strašně zmatená. Měla jsem nevlastního bratra, zamilovala jsem se do něj a on do mě. Začala jsem s ním chodit, jo je to asi divný, ale to je teď jedno. Klapalo to mezi náma úžasně, dokud se neobjevil jeden chlap kterej mě chtěl zabít, nikdy jsem se nedozvěděla proč, ale to je jedno, jednou jsem měla s někým sraz v parku a šla jsem tam i s mim bratrem, neboli přítelem. Byl tam.....byl tam......byl tam ten chlap, ten kterej mě chtěl zabít, jmenoval se Joe. Uhodil mě.....a......a pak si nic nepamatuju. Nedávno jsem se probudila v nějaké opuštěné budově, vyvedl mě odtamtud nějaký kluk. Nic jsem si nepamatovala, ale pamatovala jsem si jeho....nikde nebyl....nikdo nevěděl kdo to je, ani kde je" Řekla jsem s hlavou sklopenou a slzama na tvářích. ,,A kdo? Kdo byl ten tvůj nevlastní bratr a kluk?" Zeptala se Loren a setřela mi slzy.
,,Payton Jay Moormeier"
,, COŽE?!" Zakřičela na mě Loren az mě z toho rozbolela hlava. ,,Já jsem asi psychopat Loren" ,,A TOHLE JE TAKY PAYTON!" ,, Nekřič Loren" ,,On-On si tě nepamatuje žejo?" Zeptala se a mě se už zase křenil (wtf co to je za slovo?) obličej. Asi po 3 vteřinách se mi zas spustili slzy. Loren mě obejmula a já ji neskutečně plakala do ramene. ,,Já a-ani nevím jestli je to on! Všichni mi říkají že to byl jenom sen!" Mumlala jsem ji do ramene. ,,Určitě do nebyl sen Adél, určitě ne" Říkala a houpala semnou. A najednou zazvonilo. Všichni vyšli ze třídy. Rychle jsem si stoupla, utřela si slzy a nahodila falešnej úsměv. Rychle ke mě přiběhla Riley a obejmula mě. Asi věděla o co jde. Tak strašně jsem se snažila nebrecet, tak strašně moc, ale nešlo to. Jakoby jsem se "zavrtala" do Rileynýho ramene a plakala. Hladila mě na vlasech a utěšovala mě. Najednou se někdo doktnul mého ramene..
Ježíš tak já jsem 2. díl začala nejhůř jak jsem mohla🤦 Můžete napsat svůj názor do komentářů, budu za to vděčná☺️Jestli už půjdete chrupkat tak přeju krásnou noc!💖🌹(Jinak, fotka na hoře, hezká ne?🤣)
