,,Adél?" Ozvalo se zamnou v půlce hodiny.
Otočila jsem se a koukla kdo na me volá. Byl to Jackson. ,,No?" Zašeptala jsem. On ukázal pohledem na Paytona. ,,Hm?" Řekla jsem a udělala na něj nechápající pohled.
On jenom přokroužil očima a řekl: ,,Dneska po škole na tebe počkám před školou jo?" ,,Ale pro-" Nedořekla jsem to protože nám někdo bouchl do stolu. Lekla jsem se tak moc, že jsem málem spadla ze židle, rychle jsem se otočila a zjistila jsem že vedle naší lavice stojí učitel.
,,Netuším vás?" Zeptal se naštvaně a zkřížil ruce na prsou. ,,P-pardon" Řekla jsem vylekaně a přisunula jsem se víc ke stolu, sklonila hlavu do učebnice a držela hubu. Slyšela jsem vedle sebe, jak se někdo pro sebe uchechtává. ,,Přestaň se smát" Zašeptala jsem na Paytona taky trochu se smíchem. Ale on nepřestával a začínal se smát ještě víc. ,,Drž hubu!" Říkala jsem mu dokola, ale to jsem dělat neměla, protože on se začínal smát víc a víc. Pak už to nevydržel a dostal totální záchvat smíchu a smál se na celou třídu. Všichni hned stichli a koukli na nás. Já tam seděla s rukou na čele a hlavou sklopenou do učebnice. ,,TAK A DOST! PAYTON A ADÉL OKAMŽITĚ NA CHODBU!" Zakřičel na nás učitel a mi jsme teda šli.
Na chodbě
,,Tyvole! Proč jsi se tak smál?!" ,,To nešlo 🤣" Sedli jsme si na zem a opřeli se o zeď a smáli jsme se tam jako buzeranti. Chvíli jsme si povídali, a nebo vyprávěli vtipné historky, protože jsme tam seděli strašně dlouho, ale najednou se Payton přestal smát a podíval se na mě. Já si utřela slzu která mi tekla ze smíchu a taky se přestala smát. Koukla jsem se na něj nechápavým pohledem a zeptala se: ,,Pay? Děje se něco?" ,,.......Pay?...." Zeptal se, se slzama v očích. ,,Ehm promiň....Pay-tone děje se něco? Pročpak máš skleněné oči?" ,,Tak mi nikdo neříká...." Řekl a já viděla že mu teče slza. Přisunula jsem se k němu a setřela mu ji. Když jsem mu koukla do očí, přitáhl si mě do obětí a začal plakat. ,,Pay-y? Co se děje?" Zeptala jsem se a u toho jsem ho hladila na zádech. ,,C-chci si tak strašně vzpomenout....tak strašně moc...museli jsme spolu mít tolik zážitků a já na všechny zapomněl....je mi to tak strašně líto Adél....tak strašně moc" Řekl a přitiskl se víc ke mě. To co řekl, mě zamrzelo, ale taky i potěšilo. Nevěděla jsem co mu mám odpovědět, když jsem vlastně ani sama nevěděla, jestli jsem ho někdy dřív v reálném životě opravdu viděla.
,,Pay.....to je strašně složitý, ale jestli je to všechno tak jak si myslím já, tak....si určitě vzpomeneš" Ujistim ho a on se ode mě odtáhne. Koukl se na mě jeho krásnýma ale i ubrecenyma očíčkama a řekl:
,,Jak jsem mohl zapomenout na někoho tak úžasného"
Je tu další část😊 doufám že se líbí, protože mě osobně moc ne☹️😬 Mám vás moc ráda, zatím paaaaa😊💖❤️🌹
